Kapitola druhá: Samantha

Tak jo, už zas musíme sedět v té nudné škole. Letos jdu do druháku, ale stejně si každý myslí, že jsem musela utéct ze základky. No jo, loni jsem byla pěkně hodná šprtka, ale prázdniny mě trochu změnily… Však já všem ještě ukážu, čeho jsem schopná! Když je ten první školní den, chci zapůsobit ještě slušně, jak si mě pamatují. Copánky s čerstvě nabarvenými vlasy na medově hnědou, jednoduchá halenka, sukýnka a podkolenka tomu napomáhají. Jemně namalovaný obličej, vlastně se ani nedivím, že mi nikdo můj věk nevěří. Aspoň ty podpatky mě dělají vyšší, protože jsem jinak dost maličká. Ale dnes je to účel, v dalších dnech se ukáže má pravá, zkažená tvář.

Ve třídě si tradičně přisednu vedle Jamieho. Je to můj nejlepší kamarád. Fakt si rozumíme a to jsem byla vždy jiná než on. Je oblíbený, vypracovaný fotbalista. Jeho hnědé vlasy k němu fakt sedí. Nedivím se, že po něm plno holek touží, i když na frajírka školy nemá. Já po něm ale nikdy nejela, prostě bych si s ním víc jako kamarádka nerozuměla. A i když jsem byla loni strašně plachá, tak jsme si stejně skvěle rozuměli. I on mě trochu zkazil, i když větší podíl na tom má Alex…

„Ahoj Jamie, jak ti je po včerejším mejdánku?“ zeptám se s úsměvem, protože vím, že se snaží zakrýt kocovinu.

„Haha, vtipné, ale ty na tom nejsi určitě o nic líp!“ zamračí se na mě, ale hned se usměje.

Ušklíbnu se. Včera to byla zas jízda. Asi blbý nápad oslavovat konec prázdnin noc před školou. Ale za ty prázdniny těch mejdanů bylo, že už jsme všichni na kocovinu zvyklí.

Začnu vnímat okolí. Hodina začala. Tradičně to byla nudná hodina, kdy se jen zjistilo, jestli jsme všichni živí a pak se s netrpělivostí čekalo, až zazvoní. Hned po hodině jsem nedočkavě vyběhla ze třídy. Na chodbě jsem viděla tu blonďatou barbínu Chloe, jak vážně debatuje s Mathiasem a šahá si přitom na břicho. Že by mi něco uniklo? Radši to ani nechci vědět, chodí přece s mým nejlepším kamarádem a navíc tomu nafoukanému frajírkovi by to bylo stejně jedno, i když vypadá trochu zaskočeně.

To mě ale teď nezajímá, utíkám jen k jedné třídě, protože chci vidět jeho. U třídy vrazím do nějaké holky. Trochu zmatená se na ní kouknu a omluvím se: „Jé, promiň, nevšimla jsem si tě, spěchám. Wow, ty jsi tady nová? Ještě jsem tě neviděla.“ Je ale pěkná. A dobře vyvinutá, tu zas budou všichni kluci chtít a plno holek nenávidět. Zajímavé, že nemá výstřih až bůhví kde. Ta bude slušná. A když si všimnu křížku na krku, jen mi to potvrdí mou teorii.

„V pohodě,“ usměje se na mě. „Nebudu ti překážet a ano, jsem tady nová.“

„Tak to mě těší, jsem Samantha,“ podám jí ruku.

„Taky mě těší, Soňa,“ oplatí můj stisk.

„No, pokecala bych s tebou, ale fakt spěchám, tak ahoj,“ vyhrknu a rychle jdu pryč. Asi si bude myslet, že jsem praštěná, ale to mi vůbec nevadí. Však jsem.

Když vejdu do jeho třídy, rozhlédnu se, ale nevidím ho. Že by už odešel? Blbost, slíbil mi, že tu na mě počká. Vidím ale Dana. Ten ještě neodešel.

„Ahoj Dane, Alex už odešel?“ naléhavě se zeptám. Fakt jsem totálně zamilovaná.

„Ten se tu dneska ani neukázal. Myslel jsem, že zrovna ty budeš vědět, co s ním je,“ koukne na mě.

„Ne… nevím,“ jsem trochu zaražená. Co se s ním stalo? Proč tu není? Asi mu jen není dobře z toho včerejšího mejdanu, ale to se mi nezdá.

Vyjdu ven ze třídy a pomalu procházím školou s myšlenkami na něj. Bylo to úžasné léto. Miluji ho, všechny naše zážitky. Jsme pro sebe jako stvoření. Mám fakt divný pocit, že se mu něco stalo. Je to divné.

Na chodbě potkám Olivii. Nemám ni ráda. Chce každého. A podle jejího nenávistného pohledu mě v lásce asi taky zrovna nemá. Ale to je mi teď fuk. Chci vědět jen jedno... Kde je kurva Alex?!