Kapitolá osmá: Olivia

Seběhnu dolů po schodech a pečlivě se cestou vyhnu pokoji mého bratra. Nebýt to muzikant, nesnášela bych ho ještě víc. Pravdou ale je, že se často připletu a tak nějak mě s sebou na koncert vzít musí – díky mamce. Jemu ovšem vděčím za svou osobnost, kterou miluju i nenávidím. Ale hlavně za možnost znát tolik pěkných kluků. I když ten nejhezčí s náma chodí do toho trapnýho vzdělávacího cirkusu.

Jakmile se dostanu do kuchyně, vybavim si pár skvělých chvilek léta. Ach Alex. Kdyby jenom věděl, jak moc byl dobrej. Jeden z těch lepších za celou dobu. Udělat mě takhle rychle. Bez předehry. Bez sladkých řečiček. Na druhou stranu, už z líbání bylo poznat, že ten jeho jazyk umí věci… Na lince, na zemi, na barový židličce.

Rychle popadnu croissant a otáčim se zpět nahoru. Nahá bych jít do školy sice mohla, ale pokud nechci vypadat jako ta barbína Chloe, která svojí poslední vizáží vypadala jak okousanej jahodovej muffin, měla bych vymyslet něco normálně provokativního. Bílým topem s kraťasy podtrhujícími můj hezkej zadek sice moc povyku neudělám, ale možná tím líp. Ne vždycky jsem byla taková jako teď.

Když nás konečně vysvobodí zvonění na konci první nudný hodiny roku, vydávám se chodbou k zástupkyni. Potřebuju přepsat semináře. Když už mě při přestupu nedali do jedný třídy s ním, hodlám být Matthiasovi nenápadně na blízku aspoň během volitelek. Ne, že by si mě všiml. Má mě jenom za štětku, co asi přeblafla ředitele, aby chodila do stejnýho ročníku jako bratr. A jako on. Což tomu vypatlanýmu debilovi s těma nejhezčíma očima pravděpodobně nedošlo. ZATÍM.

Před kanceláří je nějaká malá holka. Ne vzrůstem a už vůbec né hrudníkem. Jako obvykle jí sjedu pohledem od hlavy až k patě. Připomene mi mě. Na začátku toho všeho. Malá, nevinná, s hezkou postavou a velkýma prsama. Pozdravím ji, ale ona se na mě jen vyděšeně podívá, vykulí oči, a odběhne někam pryč. Trhnu rameny a nechám jí. Asi se jde modlit, podle toho křížku na krku. Zjistím si potřebné a odcházím.

Cestou se setkávám očima se Samanthou. Ten její znechucený pohled. Kdyby jenom ona věděla o mém románku. Každý její ruměnec ve tvářích, když se baví s Alexem, je k smíchu. Bože, existuje dneska někdo, kdo by mi opravdu vylepšil náladu?

A v tu chvíli mě to napadá. Mířim na dívčí záchodky a snažím se dovolat románku. Dneska ve škole nebyl. Nezvedá to. Divný, mě vždycky. Zanechám mu alespoň zprávu, snad ji pochopí správně. "Tak Alexi, kde kurva jsi? Potřebuju tvojí pusu."