Kapitola šestá: Soňa

Ač jsem asi myslela, že zapadnout do nového kolektivu pro mě bude těžké, nebylo. Pár lidí se mnou i prohodilo pár vět a díkybohu se nikdo neptal po důvodu mého křížku na krku. Nechci lhát. Lhaní bylo přeci to, co mě vyčlenilo z kolektivu na minulé škole. A na předminulé. A na této škole se mi líbí a ráda bych tu zůstala, i přesto, že někteří spolužáci jsou vážně ujetí. Ale někteří se mi zamlouvají. Po této myšlence se oddám bdělému snění a představuji si, jaký mě čeká super rok.
Bohužel už jsem u vchodových dveří našeho domu, nebo, lépe řečeno, kostela, jehož součástí je i náš nový byt, a musím se svým fantazírováním přestat a vrátit se do reálného, ne tak pěkného světa.
"Konečně jsi doma," otec mě vítá stejně mile, jako vždy, "zjistila jsi to, co jsem po tobě chtěl?" Klasika. Ani mě nenechá v klidu si zout boty a už zase mě tahá do svých ne zrovna svatouškovských plánů a obchodů.
"Ne, nezjistila. A ani to nemám v plánu. Řekla jsem ti, že s tvým byznysem nechci mít nic společnýho. Chci žít jako normální dospívající holka. Je tak těžký to pochopit?" snažím se znít co nejdrsněji a nejsebevědoměji, jak to jen jde, ale moc praxe v tom nemám, takže se mi třese hlas. Strachu z otce se asi jen tak nezbavím. A už vůbec lehce nezískám odvahu se mu postavit.
Což se prokáže i o chvíli později, protože se najednou ocitnu nalepená na zeď s otcovou rukou pod krkem.
"Tak hele, ty malá potvoro, jedinou změnou v našem životě je stěhování. Pořád mě budeš poslouchat. Takže teď mazej nahoru a koukej shánět informace. Chytrá a vychcaná jsi na to dost." Pouští můj krk přesně ve chvíli, kdy už by mi došel vzduch a poroučela bych se v mdlobách na zem. Popadnu dech a poslušně vyběhnu do pokoje. Chvíli se svou temnou stránkou bojuji, ale strach z důsledků mě překoná a zapínám počítač, Snažím se vzpomenout na jméno některého ze svých spolužáků a napadá mě jen bloncka Chloe. Zrovna té bych psát nepotřebovala, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Rozklikávám tedy chat a smolím první zprávu.
Ahoj Chloe. Tady Soňa, nová spolužačka, možná jsi mě zaregistrovala. :-) Chtěla jsem se tě jen zeptat - prý s námi do třídy chodí kluk, který je od začátku roku nezvěstný. Jak se jmenuje? 
Je hrozně těžké přeměnit vyzvídání na předstíraný zájem o nezvěstného spolužáka. V tu chvíli mě napadá, co by na Chloe mohlo zabrat a předejít jejímu podezření. Připisuji tedy za zprávu ještě dovětek. "Je hezký? :-)" a odesílám.
Potřeba pročistit si hlavu a zabavit se, než Chloe odpoví, mě tahá z domu i přesto, že venku už je tma. Chvíli se tedy procházím osamělá po městě, když v tu chvíli v jedné z tmavých uliček zahlédnu potácející se osobu. Otočím se tedy, přidám do kroku, ale k ničemu mi to není. Osoba mě dobíhá a já už čekám svůj konec.
"Nedělej drahoty, kotě. Vím že ty svý velký kozy schováváš pro mě, viděl jsem jak jsi na mě na tý lavičce kulila oči," Ach bože, Matthias. Ve značně přiopilém stavu. Odpovídám cosi o tom, že oči ani kulit neumím, což mě sice opět zamotává do lhaní, ale v tu chvíli si to ani neuvědomuji.
"Jen se nedělej. Vlastně bych tě klidně udělal já, ale to bys nesměla tak vyšilovat když na tebe šáhnu. Všechny vyšilujou, ale každý se to líbí. Každý se líbím já, víš. Tobě se taky líbím, že jo, Soňo?"
"Mně se líbí někdo jinej. Má blonďatý vlasy, trochu rozcuchaný, víš, jako by si je ráno zapomněl učesat. A na rameni vytetovanýho draka..." odpovídám něco, co zapadá do otcovy koncepce mého života zde.
Potom už se snažím ho nevnímat a vymýšlím, jak co nejrychleji zmizet. Zaslechnu jen poslední větu, se kterou se Matthias odpotácí zase pryč. "Já se postarám abys byla nula. Sbohem, jeptiško," Snažím se udržet slzy, ale nepovede se mi to a propuknu v hlasitý pláč. Sednu si na nejbližší lavičku a přemýšlím o svém hrozném životě. Najednou se vedle mě někdo posadí. Ve strachu, že je to Matthias, se začnu zvedat. Pak se ale podívám pořádně a po zjištění, že je to Dan, si sedám zase zpátky. Pak mi ale něco dojde a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Pokud je nyní vedle mě, musel být před chvílí opodál a slyšet můj ne zrovna tichý rozhovor s Matthiasem.
"Tys to... slyšel?"
"Jasně, a nic si z toho nedělej. Matthias kecá, žádná nula z tebe nebude. A už vůbec nesdílím jeho názor, že jsi jeptiška a divná a tak." Buď dělá, že mu to nedošlo, nebo mu to fakt nedošlo. Nebo to neslyšel. Což by byla ta nejlepší varianta, nepotřebuji řešit problémy ještě s ním.
"Co to máš na krku?" prolomí Dan opět trapné ticho.
A sakra. I přesto, že je venku tma, lampy stále svítí, a nic tak nezakrývá modřinu, kterou mi na krku udělal otec. A nevím, co mě to popadne, ale beze slova se zvedám a zanechávám Dana na lavičce o samotě. Nechci lhát. Nechci říct pravdu. Ale co mám teda, sakra, dělat??