Odhrnu si blonďatý pramen z čela a upřu na ní pohled.
"Předpokládám, že těhotenství nebylo plánované," chová se stále tak vřele, ale zároveň seriózně, "vzhledem k vašemu věku."
"To ano," vyjde ze mě podivně chrčivý zvuk připomínající můj hlas, "ještě nevím, jestli nepodniknu interrupci."
"Na to máte bohužel už jen, přesně..." nahlédne do své složky, "dva týdny. Byla bych s rozhodováním opatrná, je patnáctiprocentní šance, že se vám pak v budoucnu nepodaří otěhotnět."
Ušklíbnu se, od doktorky odcházím se strašnou náladou. Matce jsem to už sdělila a ta mi odsekla, že to je můj problém, ať si tam s tím dítětem klidně jsem, ale s hlídáním rozhodně počítat nemám. Přemýšlela jsem, jestli v ní vůbec někdy byla nějaká mateřská láska. Od malička jsem vyrůstala s řadou chův, matka byla spíš něco oficiálního. Ani jedna z nich mi nevydržela déle, než rok. A od patnácti už nemám žádnou.
Mámě to nevyčítám, otěhotněla se mnou v šestnácti s čtyřicetiletým milionářem, kterého si vzala a potom, co v jejím osmém měsíci těhotenství zemřel na infarkt zdědila i jeho majetek. Stala se tak vlastně perfektně zabezpečenou bez problémů s penězi.
Co když ale budu taky taková? To přeci nechci?
Starosti o to, že čekám děcko a všechno kolem toho nechám plavat a rozhodnu se raději navštívit obchoďák. Z výlohy H&M na mě vykouknou úžasné džíny, takže rychle zaplouvám do obchodu a beru si svojí obvyklou velikost 34 s kterou mířím ke kabinkám. Všechno jde jako po másle, dokud se nepokusím džíny zapnout. Ke spojení zipů mi chybí dobrých pět centimetrů. Se zděšením si prohlédnu své břicho. Ne! Přece to ještě nemůže být znát! Zadržuji dech a jako šílená rvu zip. Je mi vedro, strhávám ze sebe kalhoty, beru na sebe svoje a vybíhám z obchodu pryč... musím si zvednout náladu, musím... musím si dát zmrzlinu! Ano, po zmrzlině se tloustne, takže aspoň bude to rostoucí břicho mít nějaké jiné zdůvodnění...
Opírám se o sloup a zhluboká dýchám. Točí se mi hlava. Najednou zaregistruji u jednoho stolku cukrárny Jamieho. Usměju se - mohla bych si s ním zase pokusit promluvit. Nevidí mě. Ale všimnu si, že tam sedí ještě s někým - s kamarádkou Samanthou. No jo, nikdy jsem jí neměla ráda.
To co se stane v následující chvíli mě dostane - rty Jamieho a Samanthy se setkají a najednou tam sedí a vášnivě se líbají. Nemůžu dýchat.
"Jamie?!" vykřiknu a projede mnou mráz. V následující okamžik se hroutím k zemi. Poslední, co stihnu zaregistrovat je Jamieho vyděšený pohled...
Žádné komentáře:
Okomentovat