Kapitola první: Známí i neznámí

Nesnáším první školní dny.

Stará přetvářka. Den kdy provětrat to nejodvážnější ze šatníku a snažit se každému ukázat jak jste se přes ty dva měsíce změnili a zlepšili je skoro společenskou povinností. Jen si všichni přibarvěme své zážitky. Nejen počítačoví závisláci a feťáci vypráví o zemi zázraků a bitvách na život a smrt. A že obou typů má tenhle šílenej ústav dostatek.

Ale nejsou to přechytralý brejličkáři ani umaštěný dredaři na které se soustředí veškerá pozornost. Z auta vyleze školní frajírek a hloučky primitivnějších spolužaček ztichnou aby se mohly rázem rozšvitočit, vykulit svoje nařasenkovaný kukadla a povytáhnout výstřih. Ležérně vytáhne cigaretu a připálí si. Ani si nevšímá dlouhovlasé blondýnky, která za ním zamíří, takže se v půli cesty zastaví, uraženě našpulí růžové rtíky a připlete se k nejbližšímu hloučku aby nebyl její neúspěch tak patrný. Přitom ještě před pár dny by jí slíbil první poslední. Kdyby o to stála. Ale na takzvaných rozlučkových mejdanech se o sliby nestojí. Loučí se s nejoblíbenějším obdobím studentského života a to je třeba si řádně užít. Třeba to koneckonců ani není on, kvůli němu si už podruhé dělala se stejným výsledkem těhotenský test. Zatím to ale vidět nebylo a ani to nikdo kromě mě nevěděl, takže hrdě předváděla vypracované břicho v krátkém tílku a můj významný pohled ignorovala. Její ležérní přístup jí fakt závidím.

Byla nicméně jediná, jíž se své nedostatky (zatím) dařilo skrývat, o něco hůř na tom byla moje bývalá kámoška s neodmyslitelným monoklem pod levým i pravým okem, která se už naučila ignorovat poznámky o nesprávné aplikaci očních stínů, nebo spolužák, jehož nadbytečná kila neskryla ani volná mikina, v níž akorát vzhledem k teplému počasí působil ještě nápadněji.

Nešlo se na tu šaškárnu dívat. Mířím do školy. Jako by se tam nic nezměnilo. Pořád stejný chodby, zatím uklizený a relativně tichý. Pohlédnu na nástěnku u vchodu. Během roku tam bývají všemožné informace, od milostných vzkazů přes upozornění na změny rozvrhů až po nabídky drog, mejdanů i učebnic. Teď je ale prázdná, takže se tam můj plakát bude vyjímat. Tentokrát to ale není žádné upozornění "Běžte všichni do hajzlu a konečně mi vraťte ty 'ztracený' Adidasky, přeju krásný rok!" nýbrž něco, na co bude odezva zaručeně vyšší. Kdo by koneckonců netoužil být teenagerskou hudební hvězdou. Už se těším na ty typy co se na páteční zkoušku budoucí kapely dostaví. Pár kandidátů si už umím představit. Srazím se s nejmenovanou členkou pedagogického sboru, mířící k nástěnce za stejným účelem. Zjevně bude pokračovat i místní fotbalový tým a dokonce se shání po kapitánovi, jelikož ten bývalý loni odmaturoval. Zhodnotím její oděv. Evidentně nejen studenti mají úchylku první den dělat dojem. To zas budou kluci slintat. Však ji taky třeťákům celá škola závidí. A jednomu nejmenovanému klukovi který s ní údajně měl románek obzvlášť. Ale kdo by věřil drbům... Hlavně všechno nesvalujme na školního frajírka, už takhle má až moc přemrštěnou pověst. Jen co odešla, nenápadně její letáček odsouvám mimo dohled a totéž provádím i s náborem do redakce školních novin. Intelektuály stejně nikdo nemiluje, byť se i tam občas dostanou zajímavější informace než jen nabídky doučování a reportáže ze školních akcí.

Mezitím zjišťuji že se ručičky hodin o něco posunuly, takže mířím do třídy. Chodby se zatím naplnily mými spolužáky i dalšími individui libujícími si v nespecifikovatelném hluku, oplácím několik pozdravů a jeden obzvlášť významný pohled věnuju slečně, kterou neznat, tipuju tak na patnáctku. Svou nezkaženou image podtrhává podkolenkami a copánky, jejichž odstín se ovšem mění snad každý měsíc. Momentálně je to ale medově hnědá. A není to jediné v čem zdání klame. Ale zrovna já nemám moc co soudit.

A vida, ve třídě čeká překvapení. Nová spolužačka vždy potěší. Nezkažená, neznalá duše. Kývnu na její nesmělou otázku a ona složí své dlouhé tělo na židli vedle mně. Že by konečně někdo normální? Je mi blbý si ji měřit donekonečna, i tak si musí přijít první den blbě. Křížek na krku, i přes obyčejný džíny rozpoznatelný štíhlý nohy a bílá košile, zapnutá až nahoru, ačkoli se v oblasti hrudníku knoflíky div neroztrhnou ve snaze neodhalit co má být cudně skryto. Zrudne, když na ni debil z poslední lavice zařve otázku kde má kytičku pro učitelku a na mé doporučení ať si ho nevšímá se vděčně usměje. Vidím, že si budem rozumět.

Konečně všichni zaberou místa a přestanou s tím hlavu drásajícím řevem. Nám umělcům je protivnej. Aspoň v něčem je užitečný mít za třídního zástupce ředitele. Zkontroluje absenci a už už by s uspokojením prohlásil, že první září je jediný den kdy nikdo není za školou nebo podobně smrtelně nemocný, když si všimne posledního jména v seznamu, na jehož přečtení se neozve obvykle znuděné "Zde.". Prvního září přece nikdo nemocný nebývá...

Tak co, do háje, je s Alexem?!