Kapitola sedmá: Chloe

Bezmyšlenkovitě odemykám dveře naší vily a vrhám se po schodech nahoru. Takhle mě matka nesmí zahlédnout, i když by jí to pravděpodobně bylo fuk, už dlouho jí nic co se mě týká nezajímalo. Když konečně odhodím tašku ve svém pokoji, svalím se s brekem na postel. Je to v háji, totálně.
Nechápu, že ta antikoncepce nefungovala. Vždycky jsem se na ní mohla přece spolehnout! Možná tam figurovaly antibiotika, jasně, doktorka mi o tom něco říkala... jenže já zrovna myslela na tu novou kabelku od Prady, co jsem si chtěla koupit...
Odhodlaně vstanu, brek mi teď nepomůže. Všechno jsem posrala. Stáhnu si kraťounké tričko víc dolů a pro jistotu zkontroluji břišní svaly. Pořád tam jsou, ale jak dlouho? Nejsem zas tak blbá, je mi jasný, že dítě začně za chvilku pořádně růst. Už to moc dlouho nezakreju.
Prohlížím se v zrcadle. Vážně chci tohle všechno obětovat? Jsem na vrcholu fyzických sil, nejkrásnější holka školy. Prohrábnu si perfektně rovné blond vlasy po prsa. Jo, prsa. Ty jsou božský. Na ty se můžu vždycky spolehnout. Vlastně i díky nim, jsem se vyspala s Matthiasem.
Jednu věc jsem si uvědomila - na nikoho se nedá spolehnout. Ani na Jamieho - po tom, co se na mě vykašlal Matthias, doufala jsem, že bych třeba mohla předstírat, že je otcem on... Ale já se v návalu stresu přiznala... achjo! To budou ty hormony. Už zase přemáhám pláč.
Jedním ladným pohybem si přetáhnu tričko přes hlavu a odhodím ho v šatně. Po tom co vyberu jiné, dlouhé, vybíhám z domu. Jamie bydlí jen kousek odsud.
Když zvoním na jeho dveře, jsem nervozní. Trvá dlouho, než se otevřou. Stojí tam, opírá se ramenem od futro a pohrdavě na mě kouká. Vypadá opile.
"Můžu dál?" zeptám se opatrně a snažím se postavit tak, aby vynikl můj objemný hrudník. To na kluky vždycky funguje. Pořád na mě kouká. "Je to tvoje, Jamie, jsem si jistá. Řekla jsem to jenom proto, že jsi mně naštvala tvoje reakce. Ale miluju tě hrozně moc a nikdy bych tě nepodvedla." buší mi srdce. Vnitřně jsem si úplně jistá, že otcem je Matthias. Dokážu si to spočítat. Jenže ten na mě kašle úplně. Naznačil mi, ještě s tou jeho typickou arogancí, abych si to nechala vzít. Možná že nakonec jo. Ale nechci být za tu děvku, co má děcko s Matthiasem.
"Jsi si... opravdu jistá?" jeho hlas je roztřesený.
Přikývnu a opatrně k němu přistoupím."Já... chápu, že chceš být volný. A jestli chceš... tak se toho zbavím. Víš."
Chvíli na mě zírá. "Potřebuju chvilku čas. Srovnat se s tím, chápeš?"
Přikývnu a políbím ho. Už moc času nemám, ale nějaký ano. Cestou domů si všimnu zprávy. Kdo mi píše? Soňa? Kdo je Soňa?
Kliknu na její profilovku. Pozvednu obočí, když si obličej spojím se jménem. No jistě, ta nová divná holka. Hledá Alexe. Vůbec jsem si při tom všem shonu neuvědomila, že dneska nebyl ve škole. Tak... kde je kurva Alex?!