Druhý den ráno se probouzím nevyspalá. Když říkám ráno,
myslím tím pro většinu lidí ještě půlnoc. Pakliže se nevrací z noční domů.
Je ještě dost brzo na to, abych se začala chystat, takže zapínám Gossipky aneb
jak Dan s oblibou říká „pipkaseriál“. V 7 vypálim z postele a
doufám, že bratr ještě nedorazil do koupelny. „Ségra, vypadni z tý
koupelny!“ Debil, vyděsil mě. Teď můžu začít s linkami znova. Taková
posraná věc. Linky. Nechápu, že jsem s nimi kdy začala. Takže pečlivě
odlíčit přetahy, doplnit make-up a malovat. „Tak Olivie! Plastiku si stejně
v koupelně neuděláš a nic jinýho ti nepomůže!“ „Kryple!“ zařvu na něj. Což
asi stejně neslyšel, protože dupe dolů po schodech jak mamut.
V přízemí voní mamčiny lívance. Je nejlepší na světě a
fakt skvěle vaří. Divím se, že s její gastronomickou střední nedělá
kuchařku ve špičkové restauraci. I když ona nikdy nepracovala, díky tátovi
koneckonců nemusela. Ale jak je to sladký. To nemůžu takhle po ránu. A protože
jsem ještě vytočená z toho debila, kterému říkám můj bratr, ve výsledku si
to vyřvu na ní a vyčítám jí veškeré kalorie, kterýma mě právě hodlá zasytit.
Mezitím se bratr vytrácí ve dveřích.
Cestou se potkávám se Soňou. Dneska je vřelejší a její
chladnost opadla, takže mě dokonce zdraví jako první. „Ahoj Olivie. Jak se máš?“
„Eh, ahoj Soňo. Jde to. Jen mě matka chtěla nacpat lívanci k snídani. Ona
si snad neuvědomuje, že bejt takhle štíhlá něco stojí. Nejen, že na každej
tejden mám cvičební plán, ale dokonce se snažim vyhýbat i sladkému. Teda, ne že
by se mi to dařilo, ale znáš to.“ „No, neznám.“ A zčervená. Za co se probůh
stydí? „A co ty?“ ptám se jí, abych prolomila to ticho, protože je více než
trapné. Čekání na autobus umí bejt pěkně dlouhý, jak to tak vypadá. „No, nová
škola. Snažím se poznat nový lidi a tak. Slyšela jsem, že se mnou do třídy chodí
ještě jeden hezkej kluk, Alex. Ale nikdo neví, kde je. Kdo to je?“ A mile se
usměje. To by mě zajímalo, proč se zajímá o někoho, koho nikdy neviděla a podle
toho křížku, který očividně opravdu není jen stylovým doplňkem, s ním nic
zamýšlet nemůže. I když, kdo ví, jak velká je to křesťanka. Lidem nevěřím.
„Alex je prostě frajírek. Byli jsme spolu v létě relativně
často. Pokud nepořádal party, nezašíval se někde a neřešil nějaký problémy, o
kterých se někdy rozpovídal. Hlavně po…“ Mrknu na ní a její opět šarlatový
obličej a nedořeknu to. A hele, ona je fakt snad ještě panna. „Proč tě to
vlastně zajímá?“ „Ale jen tak. Slyšela jsem, že se o něm včera pár lidí bavilo.“
„Aha.“ Fakt netuším, na co dalšího se jí ptát. Myslím, že ukončení našeho
rozhovoru z její strany je jasný, takže jí dál neřeším a zapínám si hudbu.
Marooni, ách.
Celý den byl jak z rychlíku. Neuvědomuji si, jestli
jsem s někým mluvila nebo ne, ale po každopáteční rutině padám do postele
jako Dextrovy mrtvoly do moře.
V sobotu ráno vstávám trapně pozdě, na moje poměry.
Mamka je na nákupu, fáty si pracuje, bratr snědl celou snídani a bubnuje si
dole. Divím se, že mu ty krámy ještě někdo kupuje. A já mám chuť na jogurt, takže
vybíhám ze dveří do nedaleké samoobsluhy. Jakmile zahnu za roh ulice, srážím se
s klukem. Matthiasem! Rudnu,
jako bych v životě kluka neviděla. Trapas.
A pomáhá mi vstát. Asi omdlím. „Promiň.
Ty jsi Octavie, že jo?“ „Olivia.“ Odpovídám automaticky. „Aha. No tak se měj
krásně.“ Nasedá do auta a já na něj stále civím. A teď mi zamával! Musím
zmizet, takže se nápadně-nenápadně snažím rychlou chůzí utéct.
Doma s jogurtem usedám k počítači a prohlížím si
Matthiasovy fotky. Ne, nejsem stalker. Jenom pošahaná. Ale jedna je obzvlášť
zajímavá. Já, Alex, Matthias a holka, co je až příliš moc podobná Soně. Co
lepšího může být, než si udělat dýchánek s novou spolužačkou se starou tváří?
Beru do ruky mobil a vytáčím číslo křesťanky.
Žádné komentáře:
Okomentovat