Kapitola dvacátá druhá: Soňa

Po asi dvou minutové hádce o řetízku usoudím, že mi ho asi fakt nehodlá vydat. Krásně dokázal zkazit to svoje umění v posteli. A když se ke mě otočí zády, aby zařval na Olivii, nenapadne mě nic lepšího, než ho prásknout po hlavě prázdnou flaškou od vína. Dovolil si příliš. A ví příliš. Už není cesty zpět. Se slzou v oku mu tetuji naše skupinové tetování a píši vzkaz, tak, jak to otec přikázal. Jediné, co je z mojí hlavy, je to, že vzkaz čmárám na zrcadlo rtěnkou. Ať to aspoň nějak vypadá. A díkybohu, že nemá pokoj moc vysoko, protože vzápětí vyskakuji oknem, než Olivii napadne nějak se vlámat dovnitř. Přeskočím branku a běžím domů, ponořená do temných myšlenek.

Co jsem to udělala? Co se stane, až to o mě Dan rozšíří? Přidá se k nám, nebo ho opravdu budu muset zabít??

Můj proud myšlenek ale zničí kdosi v červeném kabátu, do něhož vrazím. Ten člověk se skácí na zem, ale už mám pro dnešek lidí plné zuby, takže pokračuji v cestě a utíkám na tržnici otci oznámit dobré zprávy. Aspoň, že tu složku jsem získala.

Při chůzi lesem si ale všimnu, že mě někdo velice nenápadně pozoruje zpoza stromů. Vytáhnu zrcátko z kabelky a zkušeně ho namířím směr pozorovatel. A koho nespatřím - onu poraženou osobu v červeném kabátu. Podle obličeje rozpoznávám Sam ze školy. Fajn, to, aby se mnou došla na místo určení, je to poslední, co teď potřebuji.

"Sam, vylez, prosímtě .. sledovat dceru mafiána není zrovna nejlepší nápad." řeknu a zasměji se. Očekávám, že bude utíkat, nebo se snažit schovat, ale ona v klidu vyjde a míří ke mně.

"Fajn, uznávám, že špionáž mi asi moc nejde. Ale s tou dcerou mafiána .. co..?" dělá blbou.

"Ale, nedělej, že nemáš nějaké podezření, spíš i jistotu, pochybuju o tom, že by se ti nikdo nesvěřil."

"No .. možná jsem něco slyšela .. ale nikdo o tobě neví nic jistě. Ze začátku jsi mi přišla jako fajn, férová holka, ale to, co předvádíš poslední dobou .. a když už jsem tě vystopovala, mohla bys mi aspoň říct, kam jdeš, protože domů určitě ne. A o tom, že si děláš noční procházku v nejopuštěnější části města taky dost pochybuju."

"Já bych ti to hrozně ráda řekla, Sam, ale opravdu tě do toho nechci zatáhnout. Věř mi, že je lepší nic nevědět, a běž domů." V momentě, kdy to dořeknu, vidím blížící se světla auta. A protože touhle cestou obvykle takhle večer jezdí jen jedno auto, pohotově skočím do příkopu a stahuji sebou i Sam.

Zjeví se před námi černá Audi, tak, jak jsem předpokládala, ale asi padesát metrů od nás zastaví. Z auta vyleze můj povedený tatínek, Alex a pár dalších mafiánů.

"Bože, to je Alex!" pronese Sam ne zrovna potichu.

"Sam, ticho! Alex už není žádnej svatoušek. Od září ho stihli předělat na prvotřídního dealera. A skončit v jeho rukou bych ti nepřála." Všichni chlápci zmizí někam do lesa, pravděpodobně na kuřáckou pauzu. Jedinečná příležitost udělat dobrý skutek.

"Sam, běž domů, dokud můžeš." zašeptám a rychle se zvedám z příkopu.

"Ty jsi v tom jejich obchodu taky zapletená?" v podstatě na mě řve.

"Spíš hraju na obě strany. Z donucení pomáhám otci, protože jinak bych už byla mrtvá. Ale jinak jsem na straně dobra. A teď si jdu hrát na hrdinku." 

"Jdu s tebou!" a jelikož se mi pomocník hodí, nehodlám v tom Sam bránit. Má docela kuráž.

Dojdeme k autu a podrobně ho prozkoumáváme. Není zamčené, ale vloupat se dovnitř se bojím, otec si libuje v zabezpečování všeho a opravdu nepotřebujeme, aby to auto začalo houkat. Vevnitř spatřím něco, co vyděsí i mě. Pytel, provaz, izolepa, nůž. 

"Soňo .. neslouží tohle k tomu, k čemu si myslím, že ne??"

V tu chvíli zaslechnu povědomý řev.

 "Pusťte mě! Nevíte, s kým si zahráváte! Mpppfff.." a o chvilku později vyleze z lesa jeden z tátových chlápků, nesoucí v náručí omráčenou dívku. Okamžitě rozpoznávám její obličej, orámovaný černými vlasy.

Než stačím něco udělat, vidím Sam, jak proběhne okolo mě vstříc mužům v černém.

"Alexi????" Ta holka si ze mě snad dělá prdel.