Kapitola dvacátá pátá: Olivia

Po domluvě se Soňou se ještě obracím na Matthiase. Nikdy jsem neměla potřebu mu volat, když jsme se viděli, tak vždycky tak nějak náhodou. Jsem nervózní a to se akorát potřebuju dozvědět jen pár jednoduchých informací, které omlátím křesťance o hlavu. Vlastně ani netuším, proč jsem na tu holku tak naštvaná. Nicméně tahat nás všechny za nos, že nás nezná, při tom, když je to právě ona, která mi kromě Dana pomohla dostat se do povědomí a prolézt tou mou zdí v někoho extrovertního, to si ze mě snad už dělá prdel.

S Matthiasem se setkávám na verandě a jdeme spolu do baráku, kde narážíme na bratra. Jeho udivený výraz vypovídá o tom, že MATTHIAS a JÁ mu nejdeme dohromady. Ten nám tu ještě chyběl! Doufala jsem, že s ním strávím chvíli sama. Popovídáme si pak třeba i o někom jinym, o něm, o komkoliv, o čemkoliv. Ale ne, on musí vzít Dana s sebou.

Po zjištění, že Soňa je fakticky Silvie, kterou jsem měla za dobrou kamarádku. Že její tatíček je povedeným mafiánem. Že jejich znak jsem už kolikrát viděla na Alexovi. Celý svět je úplně naopak. Potřebuju se provětrat. A tak tam ty dva nechávám a utápím se ve svých vlastních zoufalých myšlenkách.

Když přibíhám domů, abych se oblíkla do něčeho méně sportovního a více společensky přijatelného, slyším bráchu v pokoji s někým mluvit. Teda...mluvit. Vrzat postel. Taky by si mohl koupit novou. „Dane! Neuzurpuj si naši spolužačku jen pro sebe, Soňa přišla navštívit mě!“ slyším, jak si tam spolu něco šuškají. Jako ať spolu klidně spí i během mého vyslýchání Soni, nicméně hodlám se od ní něco dozvědět. „Doufám, že jste už oba oblečení. Jestli jste to nestihli, je to tvoje ostuda, bratříčku a omlouvat se nebudu.“ Slyším skleněnou láhev tříštící se o zem a dopad něčího těla. To už jsem vážně na nervy a po chvilce konečně vyrážím dveře. Vidím Dana na zemi a otevřené okno. Já se tý holky snad na nic nezeptám. Bratr naštěstí dýchá. Je jen omámený a tak mu podkládám hlavu polštářem. Počkat… Všímám si tetování na jeho hrudníku. Dost čerstvé na to, aby ho měl víc než pár minut. A taky vím, kde dál jsem ho viděla. Alex ho měl. Což znamená, že Soňa je s Alexem fakticky propojená přes mafii.

Vybíhám ven. Na jeden den je toho dost. Okolo mě projíždí černé audi. Jako normálně se o ně nezajímám, jenže když z něj vyskočí Alex, zalepí mi pusu páskou a zatáhne do auta, mojí pozornost to upoutá.

„Alexi?“ Ptám se dost udiveně a hloupě, když mi konečně sundá pásku. Jasně, že je to on. Kdo jiný. „Co tu děláš?“ „No co bych tu dělal. Dozvěděli jsme se, že ty, tvůj bratříček a Matt se nějak moc rýpete v záležitostech, do kterých vám nic není. Navíc jsme tvýho bráchu zahlídli a šéfovi se to moc nelíbí. Řekl, ať to nějak vyřeším. Mafie není pro všechny.“ „Ale co s ní máš společnýho ty? Mysleli jsme, že tvoje srandičky o mafii jsou jen výmysly.“ „No tak ne.“ „A co po mě chceš? A jsi v pořádku? Všichni se na tebe ptají. I ta nová. Teda stará. Soňa, dřív Silvie.“ „Proč ona?!“ „Její tatíček je Siegel.“ „Aha. Tím se všechno vysvětluje.“ „Všechno?“ „Jo. A neptej se víc.“ „Dobře. A co teď budete dělat se mnou? Nemyslím si, že nás plánuje řidič zavézt někam, kde si to rozdáme. I když by to teda nebylo k zahození…“ „Ach Olivie. Vždycky dokážeš říct něco úplně mimo téma. A i když bych to asi už vážně potřeboval, není čas. Chci, abys donutila co nejvíce lidí na mě zapomenout a nehrabat se v tom.“ „Ale jak…? Vždyť je všechny znáš. Matt tě v ničem nenechá a ze všech problémů ti pomáhal. Dojížděl pro tebe i o půlnoci, když jsi volal z lesa. Dan má svojí hlavu a navíc se mu Soňa líbí. Což znamená, že zas bude chtít pomoct jí. A já... Znáš mě. Racionální uvažování a strach o druhý. V tomhle tě nenecháme Alexi.“ Teď na mě kouká udiveně. Netuším, co se mu honí hlavou, ale doufám, že si uvědomuje, že ho nikdo na pokoji nenechá. 

Zastavujeme kousek od tržnice. Všichni vystupují z auta, a protože mi nikdo neřekl, co dělat, zůstávám tam dál sedět. Najednou slyším kroky k autu a tak se pro jistotu skrčím, aby mě nebylo vidět. Ticho. A přijíždí další auto. To je nějakej sraz mafiánů? Jestli jo, tak musím zmizet co nejdříve. Běžím k lesu, ale cestou mě sráží nějakej chlap. Poslední, co slyším je hlas volající Alexe.

Probouzím se ve sklepení místnosti. Za sklem naproti mně sedí Samantha. Připomíná mi to takové ty vyšetřovací místnosti z amerických kriminálek. Já jsem tam, kde na mě ona vidět nemůže. Ta za sklem. Ta, která je na tom fakt dobře a nic jí nehrozí. Nedá se říct, že bych tu holku milovala, ale teď mi jí je fakt líto. Obzvlášť když vidím, v jakém je stavu. Svázaná a zmlácená. Rychle kontroluji i samu sebe. Kupodivu jsem naprosto v pořádku, ani škrábanec. Jen ostrá bolest hlavy, kterou připisuji migréně ze stresu. Vchází Alex a má dost naspěch. „Alexi? Co se to děje?“ „Něco na co musíš zapomenout, že jsi kdy viděla.“ „Ale… proč je tu Samantha. Kdy jí pustíte? Co s ní uděláte?“ „Neptej se na to. Nesmím ti nic říct a ty nesmíš říct nikomu, že jsi tu byla nebo že jsi ji viděla. Jenom se o tom zmíníš a oni budou zabíjet. A nemusí skončit jen u Sam. Nechápu, jak to dělají, ale ví všechno o všech. Víme, že tvůj bratr má už naší značku. Tak koukej dohlídnout na to, aby se správně rozhodl.“ Během rozhovoru mi rozvázal ruce. Dal mi do ruky moje věci a společně jsme rychle opustili tuhle místnost. Ještě pár dalších minut trávíme spolu, když mne veze dál od Samanthy. Seznamuje mě se skutečností, že z mého mobilu odeslali SMS domů, aby se přes noc o mě nebáli: „Spím u kamarádky. Přijdu zítra dopoledne“.  Naše loučení probíhá dlouhým líbáním, ze kterého pociťuji jeho strach i odvahu. Zároveň mi jím dodává odhodlanost a kuráž. Zatím netuším na co, ale bojím se, že to není konec.

Cestou domů si uvědomuji, že jsem vůbec první, se kterou si Alex normálně popovídal. Nebo se snad takhle baví i se Soňou? Koneckonců by se měli dobře znát.

Konečně se koná Matthiasova party – oslava nevyloučení ze školy. Myslím, že letos budeme za tohle rádi všichni. O Alexovi se snažím nepřemýšlet. Dan se se mnou o ničem nehodlá bavit a vyhýbá se mi. Neustále teď nosí trika ke krku, pravděpodobně se snaží uchovat „jeho“ tajemství, o kterém stejně ví mafie i já.

Zrovna když si namotávám modrookýho frajírka a skoro ho táhnu nahoru, vyruší nás Matthias. Ve výsledku je mi jedno, s kým se dneska vyspím. Posílá mě nahoru do pokoje, ale nevypadá to, že se bude konat něco mezi náma. Spíš je tu zas nějakej průser. Nahoře leží zmlácená Sam, kterou jsem už fakt dlouho neviděla a dělala si o ní starosti. Ráda jí s Chloe pomůžu. Alespoň tak odlevím svému svědomí, že jsem jí nepomohla jinak. Vlastně jsem doteď nic z toho, co mi říkal Alex, neudělala. Nikoho jsem nepřesvědčila, aby se na něj vykašlali. Dostávám za úkol dopravit Chloe domů. Doopravdy doufám, že už se to obejde bez jakýchkoliv problémů. Už jsem ve dveřích, když se otáčím na Matthiase, abych mu na rozloučenou zamávala. Vidím, jak líbá Chloe na čelo a nedá mi to je neprovrtat pohledem. Jsem ráda, že si toho ten debil ignorantskej všiml.

S tou těhotnou barbinou, který břicho začíná být vidět, se loučím před vchodem. Kolem mě prochází Jamie. Ta si ještě užije, ale já jí to přeju. Nechat se zbouchnout jedním a stejně ukecávat druhýho, aby se mnou zůstal? Ne. Toho bych nebyla schopná.

Když se konečně dohrabu domů, unavená veškerýma myšlenkama, v kuchyni nacházím na stole nepojmenovanou složku. Nikdy jsem nebyla favoritem šmírování cizích věcí, ale co se v poslední době rozvinula mafiánská rodina o mého bratra a našla se zmlácená Samantha, hledám všechno, co by pomohlo a zachránilo ostatní. Papíry si odnáším do pokoje zároveň s čajem a prášky proti horečce. Myslím, že v dalších dnech se po mě slehne zem.

Nemůžu usnout a tak ze zvědavosti otevírám desky s informacemi. Po jejich přečtení jsem si jistá, že je tam nenechal nikdo z rodiny. Myslím, že zjistit pravdu o své rodině a částečné adopci by člověk mohl jinak.