Kapitola čtyřicátá: Chloe

Choulím se do křesla a piju bylinkový čaj. Matka se už zase nějakou dobu neukázala doma a služka má dneska volno. Cítím se strašně. Nemůžu spát, chůze mi dělá potíže - chci se té obrovské přítěže v podobě břicha zbavit. Ani si nepamatuju, kdy jsem si naposledy myla vlasy a mejakap jsem nenahodila už taky pěkně dlouho. Nejraději bych si prostě lehla a umřela.
Dítě mě už pár dní pěkně kope - asi cítí, že jsem rozrušená. Co tady byl Matt, nejsem schopná nic dělat. Sedím zdrcená v tomhle křesle a zvedám se jen kvůli tomu, abych šla na záchod (což je celkem často) a nebo se šourám do postele, kde stejně nespím.
Potřebuju někoho, aby mi to pomohl zvládat, ale nikdo tady není. Jsem ohavná a všechno se hroutí.
Propukám v záchvat pláče a slzy se vsakují do pevné látky křesla. V tu chvíli mi projede břichem ostrá bolest a já se musím schoulit do klubíčka, abych jí čelila. Co se to sakra děje?!
Musím vstát. Tohle není dobrý. Přidržuju se kuchyňské linky a prohmatávám si břicho. Přece to nemůže přijít teď! Jsem teprv v pátém měsíci!
Ale já nejsem v pátém měsíci a moc dobře to vím. Jen si to nechci připustit. Další ostrá bolest mne zasahuje přesně v tu chvíli, co se pokouším dojít k lednici. Naleju si vodu. To bude fajn.
Ve skutečnosti už to bude zanedlouho osm měsíců, co jsem to dítě počala.
S Alexem.
Všechno se to strašně zkomplikovalo a já věděla, že na Alexe není spolehnutí. Dokonce menší, než na Matta, od kterého se nedá nic očekávat. Kdybych si to tak na začátku neposrala s Jamiem...
Roztřesenýma rukama si nalévám do sklenice vodu a hltavě ji piju. Třeba to je jen planý poplach. To se přece stává ne?
Sklenice se ale tříští o zem o vteřinu později a mě je jasné, že to planý poplach nebude. Přesto vím, že teď porodit nemůžu. Vždycky jsem si říkala, že mám ještě čas, abych se smířila s tím, že dítě půjde pryč, ale... teď ho nemám. Nemůže pryč.
Rozhodnu se to prostě ignorovat a pochoduju po pokoji. Čas mezi jednotlivými návaly bolesti se ale krátí a mě je to fuk. Když na to nebudu myslet, nepřijde to. Všechno závisí jen na mně. 
Asi za čtvrt hodiny už nemůžu chodit a tak klečím na zemi, opírám se o lokty a hlasitě funím. Když mi praskne voda a na stehnech ucítím tekutinu, je mi jasné, že to nezastavím.
Otírám si lehký pot z čela a sápu se k mobilu na lince. Volám Danovi, kterému to sice chvilku trvá, ale nakonec slíbí, že přijede. Z posledních sil dojdu do ložnice, to už je bolest opravdu nesnesitelná, ale naházím pár opravdu nejpotřebnějších věcí do větší kabelky - pro dítě nic nemám. Jsem absolutně nepřipravená.
Přidržuji se stěny, když kulhám k domovním dveřím a chvíli co chvíli oddechuji, když konečně vidím Danovo auto. Při nástupu do něj se zděsím zkrvaveného Jamieho. Panebože, co se mu stalo?!
Snažím se zachovat klid a pousměju se na něj mezi dalším návalem bolesti. Brzo porodím, jen doufám, že to nebude v tomhle autě. Proplétám svojí ruku s jeho, původně abych ho podpořila, ale nakonec musí on podporovat mě a snášet moje křečovité stisknutí.
Cesta jakoby byla nekonečná, ale za chvíli se ocitám na sále, všichni kolem mne kmitají a já si říkám, že mě takhle nikdo nesmí vidět. Jamie je prý v pořádku, ale zamítám, aby byl u porodu a oddávám se bolesti. Nejraději bych toho nechala, ale sestřička mě podporuje a tak tlačím a řvu a pak se nořím do temnoty.
Probouzím se o pár vteřin později, kdy mi do náručí položí drobounké dětské tělíčko.
"Je to holčička." slyším a hladím ji po tvářičce, svírám její drobounkou ručičku. Moje holčička, usmívám se. Je tak krásná, jen trošku špinavá od krve.
Berou mi jí, ale vrací se vzápětí, už hezky čistá a voňavá a já ignoruju celý sál kolem sebe, dívám se jen na ni a na její rozkošný obličejíček. Při kontaktu s mým tělem zavírá očíčka.
Myslím na to, že Alex má dceru a že ničeho nelituju... Alexova dceruška... a když se mně pak někdo ptá na jméno, bezmyšlenkovitě zašeptám Alexandra.
Hukot utichá a v místnosti zůstává jen sestra. V náručí mám malou Sandru a užívám si jí, jak je krásná.
Přichází Jamie, kterému se očividně její jméno nelíbí, ale mně je to fuk, záleží mi jenom na ní. Zaráží mě ovšem postava, která se rýsuje za ním - stojí tam sám Alex.
Naše pohledy se spojí a Alex přistoupí k posteli.
"Dlouho jsem tě neviděla." pousměju se na něj.
"Já tebe taky ne. Jen mě napadlo, že by bylo dobrý, podívat se na svojí dceru."
"Dceru?! Cože?!" Jamie soptí.
Ignoruju ho a podávám Alexovi ten drobounký uzlíček - když si jí bere, zahlédnu v jeho očích trochu dojetí. Jsem šťastná, že tady je.
"Škoda, že s ní nemůžu být." pronáší vážně.
"Já vím."
"Věděl jsem, že si dokážeš poradit. Vymyslela jsi spoustu alternativních otců."
Usmívám se a když mi jí podává, stisknu mi ruku. "Dobrá práce Chloe." ušklíbne se. "Chci, aby věděla, že jsem její otec. A věř mi, že ona to bude vědět."
"Chci aby to věděla. Ale pokud se dostane do rukou mafie, tak, se to docela určitě nedozví."
"Zařídím, aby vás nechali na pokoji. Budete v pořádku. Obě."
A pak odchází.

Zdrcený Jamie taky odešel - už dávno mu mělo přece dojít, že to nebylo jeho dítě. Pořádně se prospím a pak obvolávám všechny možné služby - zajištuji koupi základního oblečení pro Sandru, dětské postýlky a montáže.
Když za pár dní přicházím se Sandrou v náručí domů, všechno také na svém místě je - pro Sandru jsem zabrala jednu ložnici, ale postýlku jsem si nechala dát k sobě do pokoje, alespoň dokud je moc malá. Mámě jsem napsala esemesku, že se narodila. Neozvala se, jako obvykle.
Všechno teď vypadá perfektně. Najmu si chůvu, která mi se Sanřičkou bude pomáhat a všechno bude fajn.
V tu chvíli uslyším bouchnutí vchodových dveří a tak jdu rychle dolů, holčičku svírám v náručí. Dole stojí máma.
"Tak tohle je moje vnučka." pronáší tiše a zírá do Sandřiných velkých modrých očí.