Kapitola čtyřicátá první: Samantha

No to jsem zas dopadla! Tak nakonec jsem neskončila doma, ale v nemocnici. Aspoň zatím matce nemusím vysvětlovat, co se mi stalo. Teda do té doby, než tu přijde, protože ji určitě lékaři museli volat. Jinak by po mě nechtěli na ni kontakt. Kéž by jí to mohl říct někdo za mě. Nebyla jsem schopná říct ani doktorům, co se mi stalo. Vymyslela jsem si, že si to už nepamatuji. Ale to nemůžu říkat pořád, chtějí mě posílat pořád na nějaké vyšetření hlavy, jestli mi něco není, když si to nepamatuji, ale mě nic není! A nebaví mě ty vyšetření, takže budu muset něco říct. Ale co? To, že jsem byla uvězněná teda rozhodně ne. Nechci do toho zaplést další nevinné lidi, kdo ví, co by se stalo? Zabili by třeba mou mámu? Ne, nemysli na to, Samantho! Prostě něco řekneš, je jedno co, hlavně, ať ti uvěří a dají pokoj!
Další věc je Alex. Proč mi pořád vrtá hlavou? A nevím, co je na tom pravdy, ale slyšela jsem, že prý dítě od Chloe je od Alexe. Už ho porodila, před pár dny. To mě zas opravdu dostalo. Myslím, že už Alexe nemiluji. Milovala jsem ho vůbec? To nejde, byla jsem pouze praštěně zamilovaná! Ale teď? Dozvídám se pořád děsivější věci a on mě začíná spíš odpuzovat. Už ho vážně kašlu, nemá to cenu! Teď se hlavně musím dát dokupy a začít zas normálně fungovat.
Z myšlenek mě vyrušuje něčí příchod. To je Jamie.
"Tak ty sis na mě ještě vzpomněl?" zeptám se a usměji se na něj.
"Neblbni, jen tak nezapomenu, ale teď nemám moc náladu na vtípky," řekne a sklesle se na mě koukne.
"Chápu, to určitě to dítě Chloe, co? Je mi to líto Jamie, taky mě to celkem dostalo," řeknu.
Posadí se na židli k mé posteli. "Pořád nad tím dumám. Jak mi to proboha mohla udělat? Tohle vše. Tolikrát mě podvést, přitom mi pořád tvrdila, že mě miluje. A když jsem překousl i to a myslel si, že je to dítě moje i přes ty všechny pochyby, tak se nakonec dozvím, že je od Alexe? To prostě ne!" svěřuje se.
"Jamie, zkus se tím tolik netrápit, stejně už to nezměníš. Měl bys na Chloe pomalu zapomenout. Bude to nejlepší, věř mi. Já už taky Alexe dostávám z hlavy, i když to pořád celkem bolí. Ale musím a ty bys měl taky," říkám mu.
Najednou udělá něco, co bych nečekala. Políbí mě. Po něžném polibku se mi koukne do očí a je stejně překvapený jako já. Pak mě ale políbí znovu a už se neodtrhneme. Jo, není to poprvé, co se líbáme. Jako předtím, když to Chloe viděla. Ale tentokrát je to jiné. Takové uvolňující. Asi to oba potřebujeme. Abychom se vyrovnali s tím vším, co se na nás nahromadilo. Vážně je to skvělé, až se ani nechci odtrhnout a on zřejmě taky ne. Pak ale pomalu přestáváme a zase na sebe koukneme. Usměje se na mě a já mu úsměv oplatím.
"Asi bych už měl jít, zase se stavím, určitě tě ještě hned nepustí," řekne a pořád se na mě culí.
"No, asi ne. Ale doufám, že to bude co nejdřív," odvětím.
Ještě mě pohladí po tváří a odchází.
 "Tak se drž, pa," řekne a odejde."
"Ahoj," odpovím, ale spíš sama pro sebe, protože už mě stejně neslyší.
Tak tohle bylo vážně zvláštní, ale kupodivu se cítím taková šťastnější. Nevím, co to mám za zmatek. No, radši nad tím nebudu přemýšlet a půjdu si zdřímnout.

Probudí mě až otevření dveří. A jeje, osudná chvíle nastala. Máma přichází. Tak teď to bude zajímavé. Fakt nevím, co jí řeknu.
"Proboha, Samantho, co se ti to stalo, holčičko moje!" přiběhne máma a starostlivě mě obejme.
"Mami klídek, už jsem v pohodě. Prostě... prostě mě srazilo auto," řeknu první, co mě napadne.
"Vážně? A proč si to neřekla doktorům. Říkali mi, že jsi tvrdila, že si nic nepamatuješ," povídá máma.
"Jo, to je pravda, ale... já už si vzpomněla," řeknu a usměji se na ni.
"Tak to je moc dobře, takže asi nic s hlavou nemáš! To by tě mohli brzy pustit! Každopádně jsem ráda, že jsi už zpět. Chyběla jsi mi a měla jsem o tebe strach. Příště bys mi měla oznámit, že někam jedeš! Sama, ne ať to za tebe dělá škola," říká máma.
"Neboj mami, příště to udělám s radostí sama," usměji se.
Uf, aspoň, že mi tohle prošlo. Snad už mě tedy brzy pustí. Zajímalo by mě, co nového se zas děje. Určitě toho bude dost. Do té mafie je totiž zapleteno čím dál více lidí.

Když už pomalu končí návštěvní doba, máma už tu není, otevře dveře ještě někdo. Myslím si, že je to doktor, ale pletu se. Černovlasá holka ke mně kráčí. Nemůžu uvěřit svým očím! Co tady sakra chce Olivia?