Kapitola čtyřicátá druhá: Olivia

Tu krávu bych nejraději zabila. Dát mi několikrát pěstí do obličeje? Kdo to teď má přepatlávat make-upem každej den? Na druhou stranu, aspoň jí teď dlouho neuvidim. Pokud je normální, zůstane hezky doma, protože s takovejma monoklama bych ven nevyšla. Na rozdíl od ní, totiž vím, co je to korektor, pudr a jak se s tim dá namalovat obličej. Aspoň, že se Mattovi podařilo jí od nás vyhodit. Teď abych to rychle chladila a zmenšila hrozící otoky.

Odpoledne píšu Matthiasovi. Tak trochu doufám v zopakování dostaveníčka, nicméně jednoduchá procházka by mi taky nevadila. Koneckonců jakékoliv trávení času s ním se mi líbí. Místo toho mi ale přijde odmítavá SMS „To těžko, zeptej se Dana.“ Trochu nechápu, takže zamířím do garáže. Srážím se s ním však na schodech. „Uhni!“ „Mileji by to nešlo, brácho?“ „Ne, když po mě Chloe chce, abych jí odvezl do nemocnice. Má pocit, že rodí.“ „Tak si užij chůvičkování. Ale mohl bys mi rychle říct, proč je Matt ve vazbě?“ „To se dozvíš, až mu ho zase budeš kouřit. S jeho kontakty bude venku rychle. Nebo se zajdi zeptat Alexe. Sice netuším, kde kurva je, nicméně se zase objeví.“ A s takovou zmizel.

Když jsem se doslechla, že Samantha leží v nemocnici, trochu mě to polekalo. Jsem si jistá, že ublížení jí nebylo tak velké, aby kvůli tomu musela na dobu na lůžkové oddělení. Bylo to maximálně na šití. Pak jsem si ale uvědomila něco, co mě začínalo užírat. Když už vím, že jsou holky naprosto blbý a nejsou schopný se chránit… Co když tam je, protože je těhotná?! Přece..byla chvilku u Matthiase. No a znám Matthiase. Neříkám, že hned ošuká všechno, co se hýbe, ale ona zas tak moc hnusná není. A když přidáme to, že by si tak mohl přidat další čárku do svého diáře, teda jméno.. Je vtipné, že si je všechny píše. Neříkám, že bych ten seznam vidět chtěla, nicméně alespoň to číslo. Ale naštval by mě, kdyby bylo vyšší než to moje. Jenže, co když ta kráva je fakt těhotná? Čekala by malý Mathiasátko. Nebo spíš prasátko, kdyby mělo nos po ní. Třeba potratila. Koneckonců moje máma ještě v 5. měsíci vypadala dost dobře. A Barbie taky. Musim za ní.

Procházím nemocnicí. Mohla bych navštívit Chloe  a pogratulovat k dítěti. Koneckonců, měla s ním dost problémů, i s otcovstvím. A když konečně víme, že je Alexovo, jsem zvědavá, na koho se více podobá. Nicméně se míjím s někým, kdo by měl být v úplně jiný části nemocnice. „Ahoj Jamie. Jak se vede?“ „Ehh, ahoj Olivie. Jo, jde to.“ To si jako vážně myslí, že jsem slepá a nevšimnu si jeho výrazu ve tváři? „To určitě, hehe. V tuhle chvíli bych chápala, kdybys seděl zdrcený na lavičce v protějším křídle nemocnice, ale ty si tu vykračuješ veselym krokem. Kdo ti udělal takovou radost?“ „To by bylo na dlouho. Navíc Chloe je už doma.“ „Já si to ráda poslechnu. A mám hlad. Nedáš si taky něco? Dole je bufet, tak se tam můžeme najíst.“ Jedinou odpovědí je jeho zamručení. No ať si klidně mručí. Posledně jsem ho slyšela jenom sténat slastí.

„Tak to vyklop. Co ti vyloudilo úsměv na tváři?“ „Samantha.“ „Ehe?“ „No… Víš, že Chloeyino dítě není moje, ne? Že je Alexovo. A tak nějak, nehodlám se starat o holku, co je nezodpovědná, několikrát mě podvedla a díky tomu si udělala dítě na jinym ostrůvku. Takže jsem s ní skončil. Navíc, tu holku pojmenovala po něm! Jestli to měl být vtip, tak dost blbej. Ale pochybuju o tom. Má to i na tom papírku okolo zápěstí. Alexandra.“ Úplně to jméno odplivl. To by mě zajímalo, co odpoví na mou otázku, pokud mu dojde, s kym by to mohlo být. „To je mi líto Jamie. A to jsem se tě chtěla zeptat ještě na jednu věc ohledně těhotenství…“ „JAKOU?!“ To si vážně myslí, že jsem těhotná a bojí se, že by doopravdy mohl být otcem? Brrrr. On nikdy. „Nevíš o tom, jestli je nebo není těhotná Samantha?“ „S kym by…?“ On má ale bystrý smysly… Bože. „No já se jenom ptám.“ „Ale proč?“ „Tak ty si myslíš, že je normální být tak dlouho v nemocnici poté, co jí holka zmlátí? Pár ran do břicha může za těhotenstvím udělat tlustou čáru.“ Jamie jen vykuleně kouká. Já se začnu zvedat a nechávám ho tam zmatenýho sedět. Opravdu mě baví odcházet, když někdo něco nechápe. Opravdu totiž nesnáším, když mám někomu něco vysvětlovat.

Ani neklepu na dveře a vcházím do pokoje. Její výraz je fakticky k smíchu. Nevim, co očekává, ale tady ji opravdu mlátit nehodlám. „Tak co, jsi těhotná?“ „Měla bych bejt?“ „No já doufám, že nejsi. I když by se mi líbilo, kdyby tě Matthias nesnášel ještě i za jeho opravdový dítě, nepotřebuju to nutně. Ani on. Ani nikdo jinej. A ani Jamie, když jste teď spolu.“ „No těhotná nejsem. Alespoň o tom nevím. A s Jamiem spolu nejsme. Zatím.“ „V tom případě jsem spokojená a mohu odcházet. Pápáá…“ „Počkej!“ Vážně? To si se mnou chce povídat déle, než musí? „Co se s kym děje?“ „Jak co s kym?“ „Víš, o čem mluvim. Mafie a tak.“ „Jooo. No Matthias byl chvilku ve vazbě, stejně tak brácha. Ale toho dostali ven nakonec taky. Alex na ně hodil vraždu. Jo a Soňa, lomeno Silvie, je teď pravděpodobně v posteli s mým bratrem. Nějak si od sebe nemůžou pomoc. Takže ty jsi vlastně sama s Jamiem. Užívejte si štěstí a lásku. Co jsem slyšela, mafie je teď v klidu.“ Viditelně se jí ulevilo. Jestli očekávala, že jí zase někdo zmlátí, tak je na omylu. Po ní neštěkne pes. A po mě taky ne - Neznámé číslo: Vyzvedni si letenky. Alex.

Cestou domů se pro ně stavím. Ten Alex mě vážně baví.