Seděl jsem na zídce školního pozemku a jedna cigareta střídala další. Už ani učitele tenhle náš nešvar nevyváděl z klidu a flegmatismu a usuzovali, že ty poslední měsíce před vytouženými prázdninami už se dají přečkat ve vzájemném míru a shodné touze čas uspíšit.
Do školy jsem nakonec vůbec nešel. Vážně už nevím, kdy jsem tam byl naposled. Oznámení vyvěšený na Sushi baru, kolem něhož mívám ráno cestu, mě vyvedlo z míry. Ještě aby taky ne. Zavřeno. Odůvodnění zdařile suplovaly dva úmrtní listy. Chudák Samantha, všechno se na ni valí. Pamatuju si tu scénu před týdnem. Snažil jsem se ji totiž ututlat. Den, kdy si ožralá pustila pusu na špacír o pravém důvodu její měsíční nepřítomnosti. Bylo mi jí líto. Nebylo to prvně, co od svého návratu pila. Vlastně to bylo téměř denně. A jak to tak bývá, zapíjení depek je jen ještě víc prohlubuje. Brečela mi na rameni a já ji marně upozorňoval ať ve vlastním zájmu mlčí. Mafie se vážně činila, s novým vedením přišly na scénu i modernější prostředky. Nepozorovaně napojila většinu veřejných ploch na kamerový systém který se řídí v třetím patře toho Silviina paláce. Pardon, Sonina. Zatím její změna identity nepraskla, jen pravidelně vykrádá nemocnici o další a další utlumovací prostředky, jimiž drží svou sestru v bezvědomí.
Ani jsem si nevšiml, že najednou seděla vedle mě. Od chvíle, kdy jsme se pohádali o riziku vloupání se do oné kamerové místnosti a smazání inkriminovaného záznamu jsme spolu nepromluvili. "Je to hnusný. Nemohla jsem s tím nic dělat."
"Chci jít na ten pohřeb." Samanthiny rodiče jsem znal odmala, na rozdíl od ní.
"Nesmíš. Brali by to jako projev neloajality a jen by jim ještě víc vrtalo hlavou proč se ty záznamy ztratily. Jako by nestačilo, že jdou po Olivii," připomněla mi krutou realitu. Moje sestra, další fotka na nástěnce hledaných. Jestli Alex spoléhal na to, že když s sebou vezme rodinu oblíbeného mafiána, přestanou s hledáním, jako obvykle byl příliš naivní. Naštěstí jsme se sestrou měli naučené signály, kdykoli jsem zjistil, že se místo jejich stopy shoduje s realitou. Šlo mi o ni, Alex mi byl fuk. Odjet totiž jaksi nemohla. Byla na něj odkázaná. Bez dokladů, peněz i čehokoli cenného k prodání. Prostě se její věci jaksi ztratily v letadle. Co jsem tak věděl, momentálně souložili v hotelu někde v Barceloně. Přesnější být nesměla, Alex jí pochopitelně hlídal i mobil.
"Ségra je husa. Jednou na tu lásku k sexu chcípne," podotkl jsem unaveně na její adresu. Zamazávat její problémy začínalo bejt nad mý síly.
"Copak se jí divíš?" snažila se mi Silvia napravit náladu nemravnostmi. Její ruka mířící pod mé džíny měla podobný účinek jako ta má, jíž vedla pod své tričko.
"Kdybys měla souložit kdykoli mafie někoho oddělá, byla bys ojetější než dálnice," neměl jsem na ni náladu. Seskočil jsem ze zídky a ona mě nenásledovala. Začínalo to mezi námi jít do háje a netušil jsem, koho z nás z toho vinit.
Zamířil jsem ke kamerám. Fascinoval mě ten pocit, vědět, co dělá celý město. Přišel jsem si jako Bůh. Všiml jsem si Jamieho vylepovat plakáty s dnešním koncertem. Až se potká se Sam, určitě tam stejně nedorazí. Ti dva spolu pochopitelně začli randit. Jejich záliba ve veřejných místech mě poněkud konsternovala, ale občas to bylo nejzajímavější co se dalo na kamerách sledovat. Jamieho jsem vždycky tipoval na slušňáka, kterej sebou nechal zametat od šťastné maminy. Když už jsme ale u Chloe, o jejím štěstí se dalo směle pochybovat. Až moc brzy došla k zjištění, že děcko není jen zábava a hračka. Ve škole ji nikdo neviděl a dokonce se šušká že se do ní už ani nevrátí. Asi je jasné, jaký je to pro náš ústav skandál. Z hvězdičky mamina na plnej úvazek. Unavená, zničená a hysterická. Stejně jako její děcko. Co tak vím, psychologové si u nich podávají dveře se sociálkou. Je otázkou času kdy jí ho seberou. Ne že by ji to trápilo. Nebo snad její matku, která radši předstírá pracovní cestu za hranice, než aby snášela permanentní řev mrňavý Alexandry. No jo, tatík se nezapře, už odmala ve sračkách. Dá se říct že i doslova.
Nejlíp se má Matt. Ségřin odjezd a s ním i konec tohohle románku vyřešil večerem v hospodě, ale z truchlící akce odcházel v objetí Nelly, naší zpěvačky. A ani s ní nevydržel, jak je jeho dobrým zvykem. Toho ale naštěstí sledovat nemusím, balí holky na svojí káru, kde si s nimi i užívá. Stačí že je v našem hledáčku zbytek času. Kupodivu ale ne kvůli problémům, které by působil. I on totiž hledá Olivii. Možná mu zalezla pod kůži; už jen tím, že mu zdrhla do cizí země s jiným klukem, což se mu jinak zrovna denně nestává. Fascinuje ho její nezávislost. Ale mně je to vlastně fuk. Navzdory tomu ale zapínám odposlech, který pochopitelně jinak neběží. To bysme se z toho šumu lidských hlasů brzo zcvokli. Když v rozhovoru s jeho huličským kámošem identifikuju klíčové slovo Barcelona, okamžitě vypínám odposlech. Našel ji. Mažu scénu a poté co si všimnu že komusi telefonuje s letenkami v ruce, odcházím. Nezastavím ho. Musím se jen modlit aby byl rychlejší než mafiáni.
V přízemí se rozhodnu ještě zastavit za Soňou a zkontrolovat její sladký spánek. To, že se se Silvií hádáme, neznamená, že přestanu bejt zodpovědnej, zvlášť když se to týká i mně. Nezávisle na tom, že jsem nic podobnýho neplánoval, by mi to přiřkli jako plán a byl bych namydlenej. Sejdu schody do sklepa s neblahým tušením, že něco bude v nepořádku. Když uvidím vykopnutý dveře, tušení se stává skutečností. Nikde není. Utěšuje mě jen vědomí, že se Silviinou vizáží obarvených hnědých vlasů si nemůže dovolit nakráčet mezi mafiány. Ale zároveň to jen ztěžuje zjišťování kde vlastně teď je.
Najednou mi ale někdo k obličeji přimáčkne specificky zapáchající hadr a rázem je po zbytečné otázce. Musela vědět, že sem přijdu. A oddělala mě zbraní svých věznitelů. Že teď půjde po Silvii snad netřeba dodávat. Postřehnu už jen rychlé, leč tiché kroky po schodech a pak už jsou mi víčka příliš těžká... Probuďte mě, až bude po problémech.
Žádné komentáře:
Okomentovat