Když sedíte ve vazbě, máte hodně času vzpomínat.
Myslel jsem tak nějak na všechno. Od loučení se Silvií, dost rozdílné oproti původním očekáváním, až po Mattův výsměšný pohled, když jsme se míjeli na policejní stanici.
Nevzdal jsem to ani když se jejich odjezd zdál definitivní. Opět jsem Alexe přecenil, když jsem spoléhal, že se oznámením o jeho otcovství jeho plány změní. Děcko mu bylo fuk, jak Chloe oznámil při první a zároveň poslední návštěvě. Nechápal jsem, že se přesto Chloe rozhodla si dítě nechat. Najala si kvůli zrušení té adopce dokonce právničku, která bude pravděpodobně mlejt něco ve smyslu zohlednění hormonálních výkyvů. Bylo mi to fuk.
Pro mě čas začínal i končil chvílí, kdy se mě pokusila umačkat loučící se Silvia. V první chvílí jsem nemohl uvěřit, že ji vidím. V nemocnici. Co by tam dělala, kdyby chtěla odjíždět? S první větou mé iluze ale rozmetala na kousíčky, stejně jako už takhle zlomené srdce. Chce si mě jen užít než zmizí. Aby mě chránila. Věřte, že jestli chlapa cokoli spolehlivě naštve, je to snaha jeho milované ho chránit. Vlastně kterékoli dívky, ale téhle zejména. Obvykle pak míváte největší chuť udělat pravý opak toho, co po vás chce. Protestní gesto, často pěkně zoufalé a uhozené. Ale ranila moje ego. Ne rozchodem. Ne tím, že si vybrala Alexe. Tím, že mu věřila víc. Už od toho nepravého tetování mě musela brát jako malýho kluka, kterej potřebuje chránit před velkým zlým světem, ale zároveň dostat pocit, že je důležitej. Lhala mi. Nevěřila mi. Že se mnou bude v bezpečí. Proto odmítla mou nabídku společného útěku. Já jí dal svoje city, jako první a jediné, a ona mně jen tělo. Stejně jako ostatně kdekomu, holky nevyjímaje. Neosobní rychlovku a pak ubohý sbohem. Měl jsem vztek jako nikdy. A ožralí, zoufalí, naštvaní a čerstvě odkopnutí muzikanti jsou obzvlášť nebezpečná kategorie. Prostě vám to nemyslí. Takže vám nedělá ani problém se vloupat do nemocnice. Loni jsem tam koneckonců o prázdninách brigádničil, takže nebyl problém se tam vyznat a věděl jsem i po čem sáhnout.
"Chci mluvit se současným šéfem." Stál jsem v Siegelových domě a snažil se nepodléhat vzpomínkám. Měl jsem jich na tenhle dům hodně. Na nejmíň polovinu místností.
"Dane. Musíš fakt bejt idiot se tu ještě ukazovat. Leda by sis šel pro smrt. Zradil jsi nás. Neprošel Soninou zkouškou loajality. Co tu teda ještě chceš?" usmíval se na mě Simon, sedící na schodech v přízemí, nejspíš coby stráž nebo recepční. Bezpečnostní podmínky se zjevně musely navýšit. V jeho úsměvu bylo cosi mezi shovívaným pohrdáním a nebezpečím.
"Seš hluchej? Chci mluvit se současným šéfem," zopakoval jsem mu tedy jako by to neslyšel už prvně. Jistota v mém hlase ho přiměla zaváhat a věnovat mi pozornost i kýženou informaci.
"Nemáme šéfa. Vincent je mrtvej a toho zrádnýho spratka poslouchat nebudem. Jen nebude tak snadný se ho zbavit. Pokusu ho zabít horko těžko odolal a kde je teď zatím nevíme. Ale ať je to v jeho vlastním zájmu co nejdál, protože jsme s ním neskončili." Jako by snad počítal, že to Alexovi plánuju interpretovat. Jako by to sám Alex nevěděl. Proto prchá.
"Jestli nemáte šéfa, svolej všechny, kdo tu jsou. Je mi to fuk. Pro mě za mě i hlasujte, ačkoli o spravedlnosti se tu dá hodně pochybovat," pokrčil jsem lhostejně rameny.
"Jestli nás otravuješ zbytečně, jen ti to přičtem k trestu," upozornil mě s pokrčením ramen. Neodradil mě.
Skutečně se po chvíli sešli. Nevím, jestli všichni, ale postávali na schodišti, opírali se o prahy dveří nebo seděli v kožených křeslech. Jen díky alkoholu jsem nepropadl panice. Bylo jich tolik. A to to byli jen ti, kteří zrovna neplnili žádný úkol. Některé jsem poznával z toho krátkého času, kdy jsem s nimi spolupracoval. Někteří měli zbraně. Nože, pistole. Nikdo mě nezdravil. V davu jsem se zahlédnul mihnout zrzavý drdol, ale od té doby jsem jeho záhadnou majitelku nespatřil.
"Chci vyjednávat."
"Nevyjednáváme. Natož s dětma. Smradů co chtěj rozhodovat máme plný zuby." V muži, který mi odpověděl jsem poznal jednoho z Vincentových nejbližších. Možná něco jako jeho zástupce.
"Mám něco, co hledáte. Někoho. Ale klidně si ji můžu nechat, zaručeně bych se s ní nenudil," usoudil jsem, že bez vytasení svého trumfu v rukávu hned na úvod mě nezačnou vnímat.
"Jak si můžem bejt jistý, že to není léčka? Tvůj románek se Silvií byl veřejným tajemstvím. Proč bys ji zrazoval?" Dobrá otázka.
"Není zrovna ve stavu, kdy by vás zvládla všechny postřílet. Zradila mě. Zradu neodpouštíme."
"Divím se, že tě to od tý malý mrchy tak překvapilo. A odpusť si to množný číslo. Není žádný my. Nepatříš k nám." Ačkoli před zraky všech ostatních, mluvil se mnou stále jen on. Čímž se samozřejmě nedalo říct, že by halou vládlo hrobové ticho. Slyšel jsem šuškat hloučky. Domněnky, pochybnosti i návrhy způsobů mé vraždy. Zdálo se mi, že jsem z patra nad námi zaslechl i výkřik, ale když jsem se zaposlouchal pozorněji, musel jsem svou domněnku popřít. Nikde nic než banda nepřátelsky vyhlížejících lidí, toužících mě už nikdy nevidět, už vůbec pak ne živého.
"Chci k vám patřit. Chci vaši ochranu. A ona je důkaz, jak vážně to myslím. Dávám vám přednost před ní."
"Probuď se z toho snění, Daníku," zaslechl jsem známý hlas vyrušit mě uprostřed vzpomínky. Srdce se mi rozmlátilo na poplach. To není možný. Musím spát teprve teď. "Můžeš jít domů."
"Jak to?" nechápal jsem, pořád napůl v myšlenkách.
"Seš mafián, Daníku. Chtěl jsi ochranu. Neměl bys bejt tak překvapenej, když ji dostáváš." Jako bych nevěděl, že hned několik členů mafie pracuje u policie. Od začátku jsem se nebál. Moje zadržení byla jen formalita. Rozhlédl jsem se po té, která se mnou mluvila, ale nestála na dohled mé cely. Zacinkaly klíče a dveře vstříc mé svobodě se otevřely. Postavil jsem se. "Nespěchej tolik." Vstoupila za mnou. Zrzavé vlasy prozářily chabě osvětlenou místnost jako plamen pochodně.
"Měla bys bejt..." vydechl jsem překvapeně. Rozhodně se ke mně neměla blížit svým houpavým krokem svůdkyně, s loveckým úsměvem rudě nalíčených rtů.
"Mrtvá?" doplnila mě když viděla, jaké potíže mi tohle slovo dělá. Došla až ke mně a prsty přejela po hrudi. "To bys musel vědět, co děláš." Pomalu rozepínala knoflíky košile, jeden po druhém, a do nahé kůže zabořila dlouhé nehty. Teď už byla potetovaná správně. "Špatně sis zvolil, Dane. Ale mně jsi zachránil, takže ti možná odpustím." Sjela nehty až po břiše a dostala se tedy k pásku kalhot.
"Můžeš mi to, sakra, nějak vysvětlit?!" naštval jsem se, ale nic to neměnilo na mé reakci na její činy. Ať už by šlo o kteroukoli z dvou variant, proti bych rozhodně nebyl. Vyměnil jsem strany a byl to tedy já, kdo převzal iniciativu s odstrojováním.
"Mafie jaksi zapomněla policii dodat, že vražda nakonec nebyla dvojnásobná. Není to jen Alex, kdo má talent přežít pokus o vraždu. Předstírat smrt je ale naše sesterská specialita. Zajistil jsi mi skutečně výhodnou pozici." Začínal jsem si to dávat dohromady. Co znamená nedostatečná dávka uspávadla, hodina vyjednávání a dokonalá znalost všech přístupů do domu. Vzpomněl jsem si na výkřik z horního patra.
"Zabilas vlastní sestru, Silvie?" utvrzoval jsem se, zatímco jsem trhal krajkovou blůzku. S podprsenkou se nebylo třeba zdržovat, že žádnou neměla jsem poznal téměř hned.
"Tys mě nezabil. Já to jen s množstvím naopak trochu přestřelila," opravila mě. "Mimochodem, děkuj Bohu, žes mě poznal. Ale odteď zase Soňa."
Žádné komentáře:
Okomentovat