Kapitola dvacátá sedmá: Samantha

Tak tohle byl opravdu nejhorší měsíc, co jsem kdy zažila. Popravdě si z něho moc nepamatuji. Většinou jsem byla duchem mimo. A ne z vlastní vůle, ty tvrdé rány dopadající na mé tělo tomu více než pomáhaly. Ale dokázala jsem si ujasnit mnoho věcí. Soňa je nějaká Silvie a rozhodně to není taková slušná holčička, jak už jsem měla dřív podezření. Taky to o ní ví už poměrně dost lidí. Párkrát jsem matně zahledla Dana. A nejsem si jistá, ale myslím, že se tam ukázala i Olivia. Zaslechla jsem, jak se o ní kdosi zmínil. Soňa neboli Silvie ale není zlá. Chodila za mnou a chovala se ke mně hezky. A možná kdybych ji předtím poslechla, nemusela jsem dopadnout takhle. Vypadá to, že tady ani nechce pracovat. Všechno kvůli svému tátovi. Ale proč, to vážně nevím. A pak taky Alex… Ano, jsem tak pitomá! Kdybych nebyla pořád zamilovaná, i když jsem si to zapírala, nemusela bych tak skončit. Ale co už… Alex je drogový dealer. Ale též není úplně zlý. Taky se u mě někdy ukázal a choval se celkem hezky. Možná mu mě přišlo líto. Nic jiného si nalhávat nechci. Ani nevím, proč mě tady drželi, vyhrožovali a mlátili. Možná pro to, abych to nikomu neřekla. Pak mě stejně vzali a vyhodili do nějakého příkopu. Máma prý o mě strach nemá, něco jí nakecali. Pak jen vím, že mě objevila Chloe a jinak mám nějaké útržky, že jsem ležela někde na posteli a bylo u mě dost lidí. A když jsem se konečně už pořádně probrala, zjistila jsem, že je to Matthiasova postel. Bylo mi pořád zle, vše mě bolelo. Jen jsem tak ležela a začala brečet. Matthias za mnou za chvíli dorazil, asi slyšel můj pláč.

„Sam, už jsi vzhůru. Ale no tak, nebreč, už je to dobrý,“ snaží se mě utěšit.

„Bože! Bože, co se to děje? Nebo co se to dělo? Já… já… nevím,“ zmateně jsem řekla a chtěla se zvednout, ale zastavil mě.

„No tak, lež klidně. Ještě na tom nejsi dobře. A hlavně nebreč. To ti stejně nepomůže. Chápu tě, muselo to být hrozné, ale už je to za tebou. A neboj, my to nějak vyřešíme,“ uklidňoval mě a objal. Ještě jsem mu chvíli brečela na rameně, ale za chvilku jsem se uklidnila. Měl pravdu, pláč mi nepomůže a já nechci vypadat jako úplná troska, i když to už dávno jsem. Odtáhla jsem se od něj a zase si lehla.

„Nechceš něco k jídlu? Určitě musíš umírat hlady, něco ti udělám,“ nabídl.

„Jo… děkuji, budeš hodný,“ uvědomila jsem si, že mám opravdu hlad a hned na to mi zakručelo v břiše.

„Tak tu lež, hned jsem zpátky,“ usmál se a odešel.

Mezitím jsem jen uvažovala. Musím domů. Za mámou. A vůbec nevím, co mám dělat. Přece když mě uvidí v takovémhle stavu, nebude věřit tomu, co jí nakecali, ať to bylo cokoliv. Protože to určitě nemohlo být něco jako „vaše dcera byla unesena a mlácena, nemějte strach“. Vůbec nevím, co mám dělat. A ani kolik lidí už mě takhle vidělo. Muselo jich tu být hodně. Matthias za chvíli přijde a položí přede mě tác s míchanými vajíčky a pomerančovým džusem. Nepřítomně začnu jíst. Z myšlenek mě vyžene až on.

„Páni, to už je dneska podruhé, co dělám holce snídani. Zvláštní!“ zasměje se.

Jen se na něj kouknu a jím dál. Nezajímá mě to. Po tváři mi opět steče slza. Jsem vážně na dně.

„Co mám dělat?“ zeptám se ho, „Jo, jinak díky za jídlo.“

„Sam, teď tu radši zůstaneš. Jsi ještě v hrozném stavu. Tvoje máma by tě tak určitě neměla vidět. Můžeš tu být, než se uzdravíš. Mezitím vymyslíme, co uděláme.“

„A kdo už mě viděl?“ zeptám se.

„Dan, Olivia, Chloe, já a určitě i Soňa.“

„Aha,“ na víc se nezmůžu.

„Teď odpočívej a neboj se. Ta mafie je opravdu zvláštní. Ale nějak ti pomůžeme, slibuji.“

„Dobře,“ řeknu a pomalu se mi zavírají oči. Jsem vážně ještě dost vyčerpaná. Jak psychicky, tak fyzicky.