Kapitola třicátá druhá: Matthias

Před týdnem začal můj oficiální vztah s Chloe a vím, že to byla chyba. Z Chloe se stala stíhačka. Netuším, jestli za to může těhotenství nebo byla taková vždycky, ale mobil už preventivně vypínám neboť smsky každých deset minut mě pomalu, ale jistě zabíjí. A svých slov po celé ty dny lituju, teda ne že bych všechny sliby dodržel. Ale věrnost ode mě čekat nemohla? Nebo je tak hloupá a jo? Parkuji svůj nový vůz, který jsem dostal od máti při výletu v Paříži před školou, když mi na sedačce zavibruje mobil. Chloe: Čekám na tebe v šatně. Vydám se za Chloe, která se na mě už zdálky směje. Sakra vypadá fakt hrozně, je strašně tlustá a přestala se o sebe starat. Vlasy má stažené v culíku minimálně týden nemyté tipuju a její obličej by potřeboval zásah zdatné maskérky. Vrhne se mi kolem krku. „Chyběl si mi, kde si včera byl?“ „Mám i svůj život, víš?“ „Co se děje? Myslela jsem, že večer přijdeš.“ „Musím jít, promluvíme si později. V půl druhý před školou.“  Odcházím do třídy a nechávám Chloe na chodbě. 

V kapse mi zavibruje telefon. Co zase chce? Kupodivu to není Chloe, ale Alex. Můžeme se za půl hoďky sejít u tebe? Sakra. Člověk se po dlouhé době rozhodne poctít svou návštěvou školu a on se ozve ztracený nejlepší kamarád. Má zvědavost je však větší než má morálka, která se rovná bodu mrazu, a tak se při zvonění míjím s učitelkou ve dveřích, která na mě něco volá, a mizím ze školy. Domů přijíždím asi za deset minut a Alex ještě nikde. Aspoň mám čas vykopnout Samanthu.

Vcházím do pokoje a přistihnu ji při převlékání. „Neumíš klepat?“ „Nemusím klepat ve vlastním domě. Sbal si věci.“ „Co? Vyhazuješ mě? A kam mám asi jít? Domů ještě nemůžu.“ „To si vyřeš sama, já tě tu nechtěl, to Dan se na mě vykašlal a ty si tu zůstala. Nehodlám někomu dělat chůvu. Už ne.“ „Můžeš laskavě aspoň odejít, abych se mohla převléknout?“ „Máš pět minut na to, aby si odsud odešla. Na lince máš nějaký peníze.“  

V lednici beru dvě piva a jdu na zahradu za Alexem. Můj nejlepší kamarád se válí na lehátku u bazénu. „Bál jsem se za tebou přijít, že budeš naštvanej.“ Sednu si na lehátko vedle něj a pozoruju spadané listí v bazénu a přemýšlím nad tím, jestli má pravdu. Jsem naštvaný?. „Chceš, abych ti tady ztropil hysterickou scénu o tom, jak jsem se mohl posrat strachy, jestli se ti něco stalo, že si se mohl svému nejlepšímu kamarádovi ozvat. A že to, že o tebe mají lidi starost, je zatáhne do sraček. To bych asi zvládl, ale k čemu by to bylo.“ „Kéž by to bylo tak jednoduché, chtěl jsem se ti ozvat, ale bál jsem se, že by tě do toho zatáhli taky.“ „Už se stalo.“ „Co? O tom nic nevím. Stejně je to už jedno.“ „Nechápu.“  „Všechno se změní. Nezajímá tě, co se stalo úplně od začátku?“ „Počítal jsem s tím, že kvůli tomu si sem přišel, aby si mi to řekl.“ „Jo, už ti můžu všechno říct.“ „Jak si vždycky vyprávěl o mafii, a všichni mysleli, že chceš být zajímavý, tak všechno byla pravda?“ „Jo. Ale to jsem byl jen tak na okraji. Dealer trávy nic zvláštního. Potom si mě šéf vybral na větší zakázku. Nechápal jsem, proč si vybral mě. Ale měl to dobře vymyšlený. Předpokládám, že jste Silvii všichni prokoukli. Byla zakázaný ovoce, ale znáš mě. Dlouho zakázaná nevydržela. To se však, jak jsem zjistil, tatínkovi nelíbilo. Myslel jsem, že si mě oblíbil, on se mě chtěl jen zbavit. Dostal jsem na starost obchod s bílým masem. Je Samantha v pořádku? Kdyby nebylo mě tak se ze spárů mafie nikdy nedostane.“ „A co se změnilo, že najednou můžeš mluvit?“ „Dozvěděl jsem se jak je to opravdu mezi pravou Soňou a jejím otcem, že se vůbec otce nebála, dělala pro něj něco ve Francii a vrátila se jen kvůli tomu, že Vincent nebyl spokojen s prací své druhé dcery. Tak poslal Soňu zpátky, aby prověřila loajalitu své sestry vůči jejich otci.“ „Vždyť Soňa chtěla utéct ze země, pomáhali jsme ji s Danem zfingovat autonehodu.“ „Já vím, to byla součást plánu. Jak to auto potom vybouchlo tak v tom měla sedět Silvie. Nějak se to nepovedlo a v tom autě nikdo nebyl. Ale plán byl, že Vincent měl vyhodit do vzduchu auto se Silvií. Soňa všechno jen hrála, neskrývala se a nebála se otce. Stejně tak bylo v plánu, že mě měli chytit zítra na hranicích policajti, které Vincent podplatil. Ale náhodou jsem zaslechl rozhovor mezi Soňou a Vincentem. Tak jsem vzal věci do svých rukou. Vincent neměl jediné podezření, že já bych mohl jeho plán prokouknout a tak si mě docela pouštěl k tělu. Nebylo těžké ho zabít a spolu s ním jeho milovanou dceru Soňu.“ „Ale to nedává smysl, vždyť po mě Soňa včera chtěla, abych na FBI zjistil, co se s autem stalo, kdo poslal smsku a jestli tam nebyli otisky.“ „Všechno to bylo promyšlené do posledního detailu. Až na to, že když o svém plánu mluvili, tak si nedávali pozor, jestli je někdo neslyší a v sídle chodili neozbrojení. Takže přijít za nimi s pistolí a zabít je, nebylo těžké. Navíc mafie má takové pravidlo, že kdo zabije bosse, ten ho nahradí. Proto jsem tady…“ „Seš teď šéf v mafii?“ „Jo. A můžete svoje vazby s mafií zrušit. Očekávám, že ty toho využiješ, Olivia taky a Danovi to můžeš nabídnout taky.“  „A jak to teď bude mezi námi?“ „Pokud ti nevadí, že tvůj nejlepší kamarád je šéf místní mafie, tak se asi nic nezmění.“ „Řekl bych, že to může být i výhoda.“  

Chvíli jen tak sedíme a popíjíme pivko. Pozoruju náš odraz v bazénu.  Vypadá to, že bude všechno jako za starých časů. My dva s Alexem, holky, chlast a nekončící party. Řekl bych, že holky v okolí své dva nejhezčí kluky postrádali už dlouho.  „Co říkáš na to, že bychom dneska vyrazili někam do baru? Jako za starých časů.“ „Jen si musím ještě něco zařídit. Musím za Chloe.“  „Stejně je brzo, tak v osm tady?“ Objímám svého nejlepšího kamaráda „Jsem rád, že jsi zpátky. Chyběl si mi.“ „Ty mě taky.“

Když mi Chloe konečně po nekonečném zvonění otevře. Je jen ve spodním prádle. „Obleč si něco.“ Můj příkaz ignoruje a pouští mě dál „O čem si chceš promluvit?“  „Zasloužíš si vědět pravdu. Posaď se.“ Vede mě do obýváku a sedá si do křesla. Sedám si na sedačku naproti ní. Sedí schoulená v křesle a hltá mě očima. Řekl bych, že očekává nějakou dobrou zprávu. „Myslel jsem, že musím udělat správnou věc a dát ti na výběr. Byl jsem si na sto procent jistý, že se rozhodneš pro dítě. Takže musím říct, že jsem byl tvou volbou překvapen. Ale nemohl jsem svá slova vzít zpět. Byl jsem v pasti a tak mi nezbývalo nic jiného než být po tvém boku.“ Podívá se na mě se slzami v očích „Nezbývalo ti nic jiného? Nevypadal si, že by ti to dělalo problém.“ „Chloe byl jsem ti věrný asi jen jeden den a to jen proto, že sem celý den byl zavřený tady s tebou. Popravdě, byly to nejhorší dny mého života. Vždyť si mi psala smsku každých deset minut! Myslíš, že jsem byl vážně tak zaneprázdněný, že jsem ti kvůli tomu neodpověděl? Já si kvůli tobě vypínal mobil, abych měl aspoň na chvíli pokoj. Člověk by řekl, že to musíš poznat, že tě podvádím. Vždyť jsem si vymýšlel nejblbější důvody, proč jsem za tebou nepřišel a proč mám vypnutý mobil. Jenže ty jsi úplně slepá. Byla si štěstím bez sebe, že jsem tvůj. Nejradši by sis mě vystavila v pokoji. Když už nemáš nejlepší postavu na škole, tak si potřebovala aspoň mě, abych ti udržel společenské postavení u tvých kamarádek. Ale já končím. Dítě si klidně nech, jestli chceš. Ale myslím, že by si to neměla dělat. Když si se dítěte chtěla vzdát jenom kvůli mně. To by správná matka neudělala. Nikdy by se nevzdala svého dítěte. A kvůli mně už vůbec ne.“ Vstanu a odcházím ke dveřím. Brečící Chloe v křesle si nevšímám. Nemám už co víc říct. „Ale Matthiasi...já tě miluju.“ „A to něco mění?“  Nedám ji možnost odpovědět a vycházím z baráku a mířím k autu. Do setkání s Alexem mám ještě pár hodin a tak se rozhodnu, že se vydám za Danem. Asi by měl vědět, že se toho dost změnilo a že může být dál v klidu a žít svůj muzikantský život bez mafie, když bude chtít.

Místo Dana mi však přichází otevřít Olivia. Když mě uvidí, rozzáří se „Ahoj Matte.“ „Olivie. Je doma Dan?“ „Ne není a netuším, kdy přijde, chceš jít dál?“ „Jo to bych moc rád.“ Zavede mě do kuchyně, kde na kuchyňské lince jsou rozházené různé pánve a potraviny. „Jestli sis chtěla zrovna udělat večeři, tak udělej o porci na víc. Umírám hlady.“  Věnuju jí svůj nejzářivější úsměv, vím, že má pro mě slabost. „No nevím, jestli zrovna ode mě by si chtěl něco jíst.“ „Klid. Horší, než kdybych to vařil já, to určitě nebude.“ Zasměje se. Za dvacet minut mám na stole špagety s žampiony a špenátem. „Voní to báječně.“ „Děkuju.“ Po dobu jídla jsme potichu. Olivia ani jednou nezvedla hlavu od svých špaget. Když dojíme, zvedne se, aby odnesla talíře. Využívám toho a vrhám se na ni.