Tichým krokem kráčím po nemocniční
chodbě. Návštěvní hodiny už skončily, ale někdo asi zapomněl
zamknout hlavní dveře, takže jsem se mohl snadno dostat dovnitř.
Vyhledám pokoj číslo 23, kde má údajně ležet Chloe. Mám
výčitky svědomí. Co když mě nebude chtít ani vidět po tom, co
mě viděla se Sam a co jsem ji nechal jít? Tedy lépe řečeno
utéct. Nedala si totiž říct. Chtěl jsem ji zastavit, ale
navzdory tomu, že je těhotná, utíkala celkem rychle. Doslechl
jsem se, že po pár metrech omdlela, ale to už jsem asi také
odešel. Vydal jsem se na kraj města, kde jsem s Danem viděl jakési
mafiánské kousky. Vykládali něco z auta, ale neodvažuji se
hádat, co by to mohlo být.
Klepu na dveře a potí se mi ruce.
Přitom je mi ale zima. V takové situaci jsem se asi ještě nikdy
neocitl. Mám strach, že mi dá kopačky. Přece jen jsem se
zachoval strašně. Podvést svoji holku, byť jen líbáním, a pak
ji vystavit nebezpečí, i když si sama může za to, že utekla.
„Dále,“ ozývá se zevnitř
pokoje. Z postele na mě kouká vyděšený obličejík ubohé Chloe.
„Chloe... Ty... jsi znovu omldlela... neměl jsem tě nechat jít...
prý... co se stalo... jsi v pořádku... je v pořádku?“ Uf,
nikdy bych nevěřil, jak dá jedna věta člověku zabrat. Nevím,
co si mám myslet. Chloe na mě jen kouká a já mám pocit, že
přišla o řeč.
Když se takhle na sebe díváme asi
dvě minuty, odvážím se svým roztřeseným hlasem dodat: „Strašně
moc se omlouvám. Víš, že se Samanthou kamarádím už hrozně
dlouho... prostě jsem byl z celé té situace nešťastný a ona mi
pomáhala... už jsem ti to vysvětloval. Pochop mě. Potřebuju tě.
Potřebuješ mě!“ Copak to nechápe? Panebože, jak může jen na
chvilku uvažovat, že by se beze mě obešla? Dítě přece chtě
nechtě potřebuje otce a stejně tak matka jej potřebuje, když je
těhotná, protože sama to přece nemůže zvládnout.
V Chloeininých očích vidím jakýsi
pohnutek a ona se mi jen sveze do náruče. A rozbrečí se. Jak rád
ji zas hladím po vlasech a cítím její vůni. Nicméně mi ještě
neodpověděla na mou otázku a já nevím, co si myslet. „Dítě
je v pořádku, Jamie. Já...rozhodla jsem se, že si ho nechám.
Ještě před několika hodinama jsem si byla jistá, že půjdu na
potrat, ale pak jsem myslela, že jsem o něj přišla... a byl to
tak strašnej pocit, víš. Nedokážu ho zabít. Já nevím, peněz
mám dost, můžu ho třeba prodat nebo co to s dětma dělá. Můžu
udělat cokoliv, ale nemůžu ho zabít.“
Ona si snad chce to dítě nechat?
Myslel jsem, že půjde na potrat! Ale já přece nemůžu být v
osmácti otcem! „Ty tam vážně nepůjdeš?“ ujišťuji se.
„Tvoje volba... rozhodl jsem se, že tě podpořím a pomůžu ti,
pokud budeš chtít. Ale něco do budoucna ti moc slíbit nemůžu.
Mám plány, chápeš?
Nová slza se jí kutálí po tváři.
Moc rád bych ji utěšil, ale vím, že s tímhle přístupem to
nepůjde. Vážně Chloe miluju, ale jestli si hned od začátku
zvykne na chování jak v bavlnce, tak to s náma asi moc dobře
nedopadne.
„Tak ahoj, Chloe. Rozmysli si to
dobře. Sbohem.“
Po návštěvy v nemocnici uplynul asi
měsíc. Stále se nemůžu vyrovnat s tím, že je Chloe těhotná a
že už to na ní začíná být docela vidět. Každý ve městě si
toho už všiml. Nejspíš díky tomu, že měla vždy výstavní
postavu a teď její břicho hyzdí tahle boule. Navíc jsem se
dozvěděl, že to dítě není údajně moje, ale Matthiasovo, čemuž
se mi vůbec nechce věřit. V poslední době je mezi námi spíše
takový vztah – nevztah, kdy sice víme, že k sobě patříme, ale
jaksi se víc skamarádila s Mattem, a tato myšlenka mi nedá spát?
Co mezi nimi je? Tají mi něco Chloe? Zároveň však vím, že k
sobě už asi nepatříme, tak proč tak žárlím?
Panebože, vysvětlí mi někdo, co se
to děje?
Navíc jsem slyšel o nějakých
mafiích a podezřelým obchodem, co se u nás rozmohl. Všechno je
samozřejmě strašně tajné, ale nedá mi to a vyrážím za
kamarády do hospody. Třeba se dozvím něco víc.
„Čau kluci!“ Osazenstvo u
největšího stolu viditelně ztichne a měří si mě pohledem?
Provedl jsem snad něco? „No, Jamie, my už mysleli, že už si tě
taky odvezli!“ „Cože?,“ zmateně koukám z jednoho na druhého.
Zanedlouho mi však Dan všechno ujasní: „Člověče, ty jsi musel
být celou tu dobu v bezvědomí. Copak sis nevšiml, že je Sam
pryč?“ „No jasně, všiml, ale vždyť je přece na tom
studijním pobytu.“ „Kéž by. Ve skutečnosti ji však Alex
unesl a pak vyhodil do příkopu. Údajně má také být členem
mafie, ale o tom nikdo nic neví. A kdyby přece jen náhodou byla,
určitě ne z vlastní vůle. Znáš přece Sam. Ještě před rokem
poslušná holčička a teď by si zahrávala se zákonem? To mi na
ni nesedí?“ Tato novinka mě upřímně zaskočí, a tak volám na
hospodského, aby mi donesl pořádně vychlazený půllitr piva.
Kopnu ho do sebe rychlostí blesku a hned se vyptávám na další
novinky. Vážně mi připadá, jako bych byl poslední měsíc v
transu, nebo minimálně nevylezl z domu. Neuvěřitelné, co se děje
v takovém malém městě a ví o tom jen hrstka obyvatel.
„A co je s Chloe? Když jí chci
zavolat, nezvedá mi telefon a vážně nevím, co se s ní děje.“
Všichni na mě vykulí oči. Dan se dokonce zeptá: „Copak ty to
nevíš? Dala se dohromady s Mattem. A docela jim to spolu sluší.“
Tak tahle novinka mě doslova dostane.
Nehledím vpravo vlevo, rozrazím dveře a nechám studený vzduch
proudit do tváře. Jak jsem mohl tohle zaspat? Copak mi nebylo
jasné, že když má Chloe dítě údajně s Matthiasem, že s ním
nebude žít? Copak jsem vážně tak naivní, když mi neušlo, že
se na mě vykašlala, nebere telefony a celkově se jinak o mě
nezajímá? Jsem opravdu blbec, že jsem se se Sam líbal před
cukrárnou.
Příští dny strávím doma v posteli
ve společnosti medvídka, kterého jsem dostal za úspěšné
zkoušky u autoškoly od Chloe. Tohle už je minulost. Naši
budoucnost nevidím moc jasně a pochybuji o tom, že mě ještě
miluje.
Jednoho dne večer se rozhodnu ji
navštívit. Zvědavost mi nedá a já ji prostě musím vidět.
Vždyť od té návštěvy v nemocnici uplynul víc než měsíc.
Není divu, když mi nebrala telefony. Tentokrát to však opravdu
nenechám náhodě a vydám se k ní domů. Klidně ať mě vyhodí,
ale ať ji aspoň vidím a ujistím se, že je v pořádku.
Zhruba po deseti sekundách čekání
po zazvonění na zvonek se otevřou dveře dokořán a v nich stojí
rozcuchaná Chloe v pánském tričku. Všechny její holčičí věci
jí už jsou asi malé. „Ahoj, Chloe.“ „Čau, Jamie.“ odpoví
na můj pozdrav. „Co chceš? Tady už není tvoje místo.“ „Můžu
dál? Jen na moment, potřebuju se jen o něčem předsvědčit.“
Chloe mě váhavě pouští dovnitř a ptá se, zda si dám kafe nebo
čaj. Odpovím, že chci jen vodu, stejně se nezdržím dlouho.
„Takže ty a Matt..?“ „Jamie, je mi to moc líto, ale myslím,
že Matt je pro mě ten pravý. Mezi ním a dítětem jsem si vybrala
jeho a myslím, že jsem udělala dobře. Je mi to fakt líto Jamie a
na tebe budu vzpomínat v dobrém.“
Cítím, jak mi vlhnou oči. Takže je
to pravda. Chloe a Matt jsou spolu. Ale co myslela tím, že si
vybrala mezi ním a dítětem? Nedá mi to a musím se jí na to
zeptat.
„Matt mi dal na výběr mezi dítětem
a mnou. To znamená, že si buď dítě nechám, což pro mě a pro
něj znamená rozchod, protože na to být otcem se jetě necítí a
je moc mladý. V případě, že si dítě nenechám, tak půjde k
adopci a já s Mattem budeme spolu.“
Plán je až moc jednoduchý. A docela
krutý, protože vím, že Chloe si vždycky přála mít děti.
Matta asi opravdu miluje, když si před dítětem vybrala jeho.
Tohle mi bohatě stačí a já již nepotřebuji nic dokazovat a
sbírám se k odchodu. Kéž by věděla, jaký vnitřní boj se ve
mně odehrává.
Znovu nechávám vítr si pohrávat s
mými vlasy a mířím k domovu. Na to, že ještě pořádně
nezačala zima, je venku docela zima a vítr dost fouká. Doma jsem
si zapomněl čepici a rukavicem, ale to mi nedělá takovou starost.
Mnohem větší starost mám o Chloe, protože jestlii dá to dítě
k adopci, tak to nedopadne dobře. Copak si nedokáže představit
jaké bude mít výčitky svědomí?
Najednou však o něco zakopnu. „Bože,
ti lidé dokážou být tak nepořádní,“ mumlám si pod vousy.
Podívám se na zem, ale co to? To, co leží jen tak pohozené na
chodníku, není jen tak nějaký odpadek ale lidské tělo! Honem se
skláním k zemi a to, co vidím, mi bere dech. Kde se tu vzala
Olivie? Pokouším se volat Danovi, přece je to jeho sestra a mohl
by vědět, že jsem ji našel na ulici. Jenže Dan to nebere, a tak
se skouším dovolat ostatním klukům ze třídy, kteří se však
také neozývají. Co s nimi všemi děje? Nicméně Dan po chvilce
volám a já mu hned vylíčím, co stalo. Když telefon položí a
já nakopnu láhev rumu, která leží u Oliviiny ruky a já o ni
málem zakopnu, se snažím Olivii probrat. V moc velkém bezvědomí
není, protože téměř okamžitě otevírá oči a ptá se, co se
stalo. Odpovídám jí, že na to bych se měl ptát já jí, a díky
svým vytrénovaným svalům ji beru do náručí a nesu ke mně
domů. Pokládám ji na gauč a místo, aby upadla do hlubokého
spánku, se mi začíná svěřovat, co zažila.
„Prvně přijelo k parku černé
auto. To jsem hned poznala, že to je Alex a nečekala jsem nic
dobrého. Říkal něco v tom smyslu, že mě bude muset označit
nějakým znamením, když se s ním nevyspím. Vím, že to znamení
pomáhá rozeznávat členy mafie od normálních lidí, kteří o
tom nemají ani potuchy. Pak říkal, že o tom vím až nebezpečně
moc informací a aby mě toho ušetřil, musím se s ním vyspat.
Neměla jsem na výběr...“ vyhrkne a rozbrečí se. „Jestli
nechceš, nemusíš pokračovat,“ povzbuzuju ji. „Strhal ze mě
oblečení a na tvrdé zemi v parku to udělal. Bolelo to."
Tím zakončuje své vyprávění a
usíná mi v náručí. Jsem zvědavý, co se z toho ještě vyvine.
Žádné komentáře:
Okomentovat