Kapitola třicátá páta: Samantha

Poté, co mě Matthias vyhodil z domu, jsem neměla moc na výběr. Bylo to od něho velmi pěkné, nevím, co to do něj zas vjelo. Ale když jsem odcházela, zahlédla jsem jeho! Alex. Už zase. On si mě ale nevšiml a já radši rychle zmizela. Najednou jsem si uvědomila jednu věc. Alex je sice děvkař, ale nějak moc se měl k Olivii. Slyšela jsem o jejich románku. Sice ještě nejsem úplně v pořádku, ale najednou mě chytl záchvat vzteku. To nemůžu jen tak nechat. Už mám všeho vážně dost, musím si vybít zlost. Prostě mi ruplo v bedně, ale mám z toho radost. Jdu si pro ni.

Když jsem u ní, nikde ji nevidím. Za chvilku ale slyším, jak někdo schází schody. Je to Olivia. Hned po ní vyjíždím. Mám pěkné nervy. Je zaskočená a vypadá vyděšeně, to mi jen nahrává do karet. Po krátké hádce se ale taky rozzuří a praští mě, až se musím chytnout o pult. Hned mi nadává a chce mě vyhodit. Jsem zaskočená, nečekala jsem, že mě uhodí. Já si to ale líbit nenechám.

„Jediný, kdo je tu kráva, jsi ty!“ řeknu a rozběhnu se na ni. Dám ji taky pěknou facku a už to jede. Dáváme si pořádné rány. Nevím, co mě bolí víc, jestli místa, kde mě uhodila, nebo ruka, která už taky pěkně zčervenala. Najednou někdo zakřičí. Ani jedna tomu nevěnujeme pozornost a dál zadýchaně rozdáváme té druhé rány. To už nám ale nevydrží dlouho. Nejen kvůli tomu, že už nemůžeme, ale někdo nás od sebe oddělí. Je to Matthias.

„Proboha co to do vás vjelo?“ vyjede po nás. „Samantho, co tu děláš? A to ti nestačí, jak tě zmlátili ještě nedávno? Nejsi ještě ani pořádně uzdravená a už se pouštíš do dalších bitek.“

„No a co? Vyhodil si mě, tak se laskavě starej o sebe. Já tu děvku nenávidím. Myslela jsem, že bychom se už mohly usmířit a možná i bavit, ale pak se dozvím, že zase spala s Alexem? A teď i s tebou? To je hnus!“ vyjedu.

„A ty jsi svatá nebo co? Podívej se na sebe, stává se z tebe taky děvka. A to, že jsi strašně zamilovaná do Alexe… On s tebou nikdy nebude, už to pochop! A starej se o sebe, není ti nic do toho, co dělám já. Tak už laskavě vypadni,“ štěkně Olivia.

„Jo Samantho. Vypadni a běž radši domů. Vypadáš hrozně, měla by ses dát dokupy. Tvoje máma to nějak pochopí, něco si vymysli,“ řekne Matthias.

Tak tohle mě vytočilo ještě víc. Ale už radši nic neříkám a jediné, co udělám, je, že se seberu a jdu pryč. Aspoň dostala taky nakládačku. To mě trochu uklidní. Ale měli pravdu. Tohle jsem vážně dělat nemusela. Zase jsem se neovládla. Měla bych s tím něco dělat. Nedokážu udržet své emoce. Prostě vždy ztratím kontrolu a ani nevím, co dělám. V tu chvíli mi je vše jedno. Ale musím uznat, že jsem dostala taky pěknou nakládačku. Ještě před pár dny jsem se nemohla skoro ani pohnout a teď k nomu nemám znovu moc daleko. Měla bych jít domů. Ale já nemůžu jít domů. Ani tam nechci. Co řeknu mámě? „Jo, mami, to víš, zrovna jsem se vrátila z toho pobytu a bylo to tam opravdu kruté. Mlátili nás tam od rána do večera.“ No jistě. Ne, jdu se radši někde ještě projít a mezitím vymyslím, co budu dělat dál. Jdu si koupit vodu do sámošky, kde se na mě prodavačka trochu šokovaně a soucitně dívá. Musím vypadat fakt strašně. Sednu si na lavičku. Na chvilku zavřu oči a chvilku podřimuji. Trhnutím se probudím a vidím vedle sebe Jamieho, který se na mě starostlivě dívá.

„Proboha Sam, co se ti stalo? To tě tam vážně tak zřídili? A jakto, že jsem si toho ani nevšiml? Je mi to líto Sam. Jsem hrozný kamarád.“

On je schopný se tu snad rozbrečet. To by mi teď vážně chybělo.

„Jamie, to neřeš. To je jedno. Už se to stalo a je vše dobrý.“

„Ale tak hrozně tě tam zřídili. Nevypadáš vůbec dobře. To se ti to nehojí?“ ptá se starostlivě.

„No… popravdě jsem se teď dodělala zas o něco víc. Chytla jsem se s Olivií, ale to je jedno. Nechci se o tom bavit. Radši už běž, já půjdu taky, ozvi se mi, pa,“ nečekám a hned se pomalu šourám pryč. Jdu duchem nepřítomna, utopená ve svých myšlenkách, kam vlastně půjdu a co budu dělat. Někdo do mě vrazí a mému otlučenému tělo to moc neprospěje. Svalím se na zem a pěkně mě rozbolí hlava. Jsem na tom fakt špatně, ale do nemocnice jít nehodlám. Nejsem ani schopna zjistit, kdo do mě vrazil, ale poznám ten hlas.

„Ježiši, Sam, promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit… Totiž já spěchám. Musím být rychle někde jinde. Ale proboha! Jak to vypadáš? Jsi na tom fakt bídně, měla by sis někde zajít!“ mluví na mě Soňa teda Silvie.

„To…. To… je… dobrý,“ víc říct nestihnu, protože omdlívám.