„Jamie?,“ to se ozývá Olivie,
která se právě probouzí. Mezitím, co mi usnula v náručí, jsem
přemýšlel o Chloe. Moje bývalá přítelkyně je sice
nejkrásnější holka na škole, ale může za to její umělá
krása. Měl bych možná říct „byla nejkrásnější holka na
škole“, protože teď už není. Jednou jsem ji viděl ve městě
a málem bych ji nepoznal. Mastné vlasy stažené do culíku,
vytahané pánské triko, těhotenské kalhoty... Od té doby, co
není se mnou se změnila k nepoznání. Kde je ta barbie, která
byla hvězdou školy a všichni ji obdivovali? Za to Olivie je
přirozeně krásná. Její krásné dlouhé černé vlasy uhlové
barvy splývají po zádech až k pasu, v očích má zvláštní
jiskru a když se mi podívá do očí, jsem na omdlení.
Zpátky do reality. Asi jsem Olivii moc
zatahal za vlasy, když jsem ji hladil. „Promiň, nechtěl jsem tě
probudit,“ omlouvám se. Zamumlá něco ve smyslu, že to je v
pořádku a začne mě zběsile líbat. Odhazuji své triko na zem a
začnu se sápat po jejím. Je až neuvěřitelné, jak jsem z ní
vzrušený, ta holka se mnou dělá divy. Moje srdce bije až někde
v krku a já ji chci! Teď a tady! Každý kousek její nahé opálené
kůže mě přivádí k šílenství. Nemyslím na nic jiného a
strhávám z ní její černé tanga. Je vidět, že i ona chce to,
po čem tak toužím. Netrvá dlouho a už jsme spojeni v jedno tělo.
Náležitě si to užívám, přizpůsobuji své pohyby rytmu jakési
romantické slaďárny hrající někde v pozadí. Olivia zavírá
oči, naprosto se mi poddává a z jejích úst vycházejí slastné
povzdechy. Prohýbá se v zádech a já vím, že za chvilku budu taky
v sedmém nebi. Zrychluji své tempo a přestávám vnímat okolí.
Je to úžasné, tak krásné milování jsem už dlouho nezažil.
Opravdu mi tenhle pocit chyběl. Pomalu se dostávám ke svému
vrcholu blaha. Vyčerpaný se svalím na postel a zhluboka oddychuji.
Wow, tak na tohle budu vzpomínat ještě hodně dlouho!
Najednou se ozve zvonek u domovních
dveří. Olivie vypadá dost unaveně, a tak jdu otevřít. U dveří
stojí Silvie, jak poznám v proskleném okně. Rychle si upravuji
svoje rozcuchané vlasy, aby to nevypadalo moc podezřele.
„Ahoj Silvie, co potřebuješ?,“
vypadá celkem překvapeně, že mě tu vidí a navíc jen v džínech
bez trička. No co, aspoň se můžu pochlubit svými vypracovanými
svaly! „Je tu Dan?“ „Ne,Dana jsem tu neviděl a Olivie spí.
Našel jsem ji totiž pěkně zuboženou Nějaký blbec ji v parku
přepadl. Potřebuje se z toho vyspat,“ pokouším se ji co nejdřív
vystrnadit. „Tak ahoj, já se stavím jindy.“ Zabouchnu za ní
dveře a jdu si do pokoje pro své věci. Musím říct, že to tam
vypadá jako po boji. Olivie mezitím usnula a teď vypadá naprosto
nevinně. Nikdy bych neřekl, jak dokáže být tak chtivá. Vždycky
se mi jevila prostě jako sestra kámoše, nic víc. Myslím, že
tohle by mohlo mít zajímavé pokračování.
Vracím se domů, kde nacházím svoji
ségru, která se dívá na nějakou kravinu v televizi. Na můj
pozdrav se ani neobtěžuje odpovědět. Zamířím rovnou do sprchy
a pak do postele, protože jsem po takovém výkonu pořádně
unavený a potřebuju odpočinek jako sůl. Během pěti minut usínám
a zdá se mi o Olivii, Chloe a Samanthě. Ne milostný trojúhelník,
ale rovnou čtyřúhelník. Jsem z toho zmatený a nevím, co chci.
Najednou mě však vzbudí řinčení
telefonu. Dan. Co ten chce? Zjistil snad, že jsem včera byl u
Olivie? „Čau Dane, co potřebuješ?“ „Jamie, kdybys náhodou
hledal Chloe, tak ji vezu do nemocnice“ „Do nemocnice? Proč
proboha?“ Jamie, kdybys náhodou nevěděl, Chloe je těhotná a
každou chvilku bude rodit. Kdybys náhodou zapomněl.“ A zavěšuje.
Sakra. Honem se oblékám, prohrábnu svoje rozcuchané háro a
nasedám do auta. V nemocnici budu coby dup. Protože nemocniční
parkoviště je plné, parkuji kousek od nemocnice, rozhlídnu se, a
když zjistím, že jedoucí auto je ještě daleko, přecházím
silnici. Jenže auto zřejmě přidalo na rychlosti a já cítím, že
tady není něco v pořádku.
Nevím, co se stalo. Probouzím se na
zadním sedadle a vedle mě sedí Chloe. „Ahoj, Jamie.“ Proplétá
svoje prsty s mými a mezi bolestnými stahy se pokouší usmívat. Z
jejího úsměvu vychází spíše škleby, ale je to ona. Ta, která
mi brzy porodí moje dítě. A to, že si ho nechce nechat, to už je
detail.
Na recepci nahlásím Chloeino jméno a
sestřička ji odveze přímo na sál, protože víc čekat nemůžeme.
Navíc dítě je ohroženo, a tak je každá chvilka drahá. Když se
hrnu vedle Chloe do dveří sálu, sestřička mě zastavuje a namítá,
že tam nesmím. „Maminka si to nepřeje.“ A tak sedím celé dvě
hodiny v křesle na chodbě, když po dlouhém čekání mě
sestřička vyzve, abych se šel na drobečka podívat.
Chloe už leží v posteli, hází
úsměvy na všechny strany a je vidět, že je opravdu šťastná.
„Je to chlapeček nebo holčička?“ Rozplývám se nad drobounkým
stvořením. „Je to holčička.“ A jak se jmenuje? „Pojmenovala
jsem ji Alexandra. Sašinko, usměj se na nás.“
Alexandra? Proboha co tam dělá ta
část „Alex“?
Nemusím ani přemýšlet. Do dveří
vchází Alex.
Žádné komentáře:
Okomentovat