Fakt by mě zajímalo, co dělá Jamie u Dana doma, když tam není Dan. Doufám, že neudělal nějakou blbost, po tom, co zjistil, že musím odjet. Fakt mě to ale mrzí, bude mi chybět a je jeden z mála lidí, se kterými se opravdu chci rozloučit. A to rozloučit ve velkém stylu. Jsem do svých myšlenek tak ponořená, že do někoho vrazím. To jsem celá já. Počkat .. Sam?!
"Ježiši, Sam, promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit. Totiž, já spěchám. Musím být rychle někde jinde." Rychle se omlouvám a všímám si jejího obličeje plného šrámů a modřin a ne zrovna upraveného a čistého oblečení. "Ale proboha! Jak to vypadáš? Jsi na tom fakt bídně, měla by sis někde zajít!"
Smutnýma očima se na mě podívá a stihne zamumlat jen něco na způsob "to je dobrý", než se přede mnou svalí na zem. Proboha. Rychle vytáčím číslo sanitky a dle instrukcí dispečerky štípám Sam do tváře. Naštěstí se ihned probírá. Vytáhnu z kapsy gumové medvídky.
"Na, dej si, potřebuješ cukr," nabídnu jí. Nejdřív se na to moc netváří, nakonec si ale dá a barva v obličeji se jí pomalu mění z bílé na oranžovou.
Po příjezdu sanitky a odjezdu do nemocnice netrpělivě přecházím sem a tam před ordinací, kde Sam vyšetřují. Slíbila jsem, že na ní počkám. Čas mě ale dost tlačí. Jestli nebudu včas na určeném místě odjezdu, ani nechci pomyslet, co by se mi stalo.
"Silvie??" slyším povědomý hlas.
"Alexi? Co tady děláš?"
"Byl jsem se podívat na Chloe."
"Co ty máš společného s Chloe? Kromě toho, že jsi s ní, stejně jako půlka školy, strávil pár nocí?"
"Z jedné té noci vzniklo něco víc. Nevím, jak se to mohlo stát .. říkala, že bere prášky .. "
"To dítě .. je tvoje??" Dneska už je toho na mě asi fakt moc.
"Pravděpodobně jo. Ale to není tvoje starost. Běž se radši rozloučit s tím tvým amantem," pokyne rukou ke dveřím," "ať můžem vyrazit."
Vůbec neřeší, že tu má potenciální rodinu a stejně chce zmizet. Celý Alex. Když se ale podívám směr dveře, nemyslím na nic jiného, než na dokonalost obličeje, který se na mě usmívá. Dan! Takže je v pořádku .. rozrážím dveře a vrhám se mu do náruče.
"Brzdi, uškrtíš mě!" neodpustí si poznámku. A já ho obejmu ještě pevněji.
"Musím si to užít, než odjedu." odpovím a chystám se ho políbit. Jeho reakce mě ale dost překvapí. Vymaní se z mého sevření a vrhne na mě pohled, ve kterém rozpoznávám cosi mezi zlobou, pláčem, uražeností a trochou nenávisti.
"Jakoby to nešlo vyřešit jinak. Kdyby jsi chtěla, můžeme jet někam spolu. Jsi první holka, který jsem svěřil svoje srdce. Který jsem se otevřel. Kterou jsem nebral jen jako chvilkové zabavení. A ty mi uděláš tohle .. bůhví, jestli ti na mě vůbec záleželo .. určitě se třeseš na to, až mě vyměníš za jinej model," a podívá se Alexovým směrem.
"Já tě miluju, ty blbečku. Jinak to ale nejde. Nechci ti ničit život tím, že tě zapletu do všech těch intrik, do kterých já jsem se bohužel narodila a neměla možnost volby. Ty jí máš. Tak toho využij. Holek jako jsem já běhá po světě tisíce. A po muzikantech letěj všechny. Určitě si najdeš jinou a na mě si ani nevzpomeneš." To už mi začínají téct slzy po obličeji.
Dan se tváří pořád naštvaně. "Nevěřím ti ani slovo." S těmito slovy mě chytí za zadek, přitáhne si mě k sobě a začne mě vášnivě líbat. Přechází mě nálada se hádat a jen si užívám souhru našich jazyků. Když míří od zadku pod tričkem výš, rozhlédnu se, hledajíc místo, kde bysme mohli pokračovat. Vedle nás si všímám otevřené sanitky. Zatáhnu ho do ní a zavírám dveře. Mezi svlékáním svršků kdesi nacházíme vypínač, takže rozsvicíme tlumené blikající světlo, které tomu všemu ještě dodává na lepší atmosféře. Postupně mě celou svlékne a sám se neobtěžuje ani se sundáním kalhot, ani s tím, aby mě na sex nějak připravil, kromě drsného líbání a škrábání po zádech. Nic víc vlastně ani dělat nemusí, vzrušuje mě už jen ta samotná situace. Sex na usmířenou je fakt nejlepší. Takže když mě ohne přes lehátko pro nemocné a jde na to tvrdě a zezadu, oba se asi po dvou minutách hroutíme na lehátko vedle sebe v největší slasti. A přesně tohle je ideální okamžik na odchod. Odchod s nejistou šancí na návrat a další shledání.
Oblékám se a ticho mezi námi by se dalo krájet. Sbírám ze země kabelku a podívám se na něj. Teď už se lesknou oči plné slz i jemu.
"Sbohem .. " hlesnu. Marně asi deset nekonečně dlouhých vteřin čekám na jeho odpověď. Když se nedočkám ničeho jiného, než vyčítavého pohledu, zavírám za sebou dveře sanitky, mířím pryč od nemocnice a propukám v hysterický pláč. Přes uslzené oči skoro nevidím na cestu. A tak není divu, že nepoznávám muže, který jde naproti mě, dříve, než když je metr ode mě. To už je ale příliš pozdě. Přikládá mi ruku k ústům a já usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat