Kapitola osmnáctá: Chloe

Běžím. Všechno kolem mě se točí a šumí, splývá to v jednu tichou řeku která kolem pluje, proplouvá mnou a najednou už nohy nemůžou běžet dál a já cítím, že ležím na zemi. Je mi neuvěřitelně špatně, dívám se, jak se ke mně sbíhají lidi a všichni jsou tak legračně šedí, vypadají jako šmouhy... nebýt té bolesti, bolesti celého těla a snad i srdce, cítila bych se docela dobře. Pak už jenom zavírám oči, nechám ti milé hlasy pokračovat v šumu kolem mne a oddávám se temnotě.

Probouzím se s hekavým nádechem. Znovu ta vzpomínka na to, jak jsem se sem dostala. Zjišťuji, že není noc, vlastně to podivné šero způsobují pevně zatažené žaluzie. Chci je roztáhnout, nechat opálené tělo načerpat slunce a energii. Cítím se, jako bych měla každou chvíli umřít.
Nemocniční pokoj je tichý a depresivní, moje lůžko je tady osamocené. Spojení pachu desinfekce a bílých zdí ve mě vyvolávají úzkost. Snad jedinou barvou je můj růžový IPhone na stolku u postele a vedle něj síťka s několika pomeranči. Dan tu byl. A pak jsem usnula.
Vůbec mě nepotěšilo, že za mnou nepřišla žádná z mých kamarádek, natož matka. Samozřejmě ví, že jsem v nemocnici a uhradila mi samostatný pokoj, ale jinak se tím nijak neznepokojuje. Prej jsem o to dítě stejně chtěla přijít, tak je to fuk.
Nejhorší je, že nevím, co se mnou vlastně je. Možná už jsem potratila. Rukou si přejedu přes břicho a najednou se ve mně všechno sevře. Proč je mi to teď líto?! Vždyť jsem se toho chtěla zbavit!
Rozrušeně přemýšlím nad důvodem mého kolapsu. Jamie... Samantha... Pak to omdlení... měla jsem se nechat v klidu odvézt domů, ne zase utéct. Byla to hloupost.
Ještě než se snažím pořádně ponořit do myšlenek, dveře se otevřou a vchází doktor v uhlazeném bílém obleku. Snažím se mu věnovat jeden ze svých krásných úsměvů a ve spěchu si rovnám vlasy, kdo ví, třeba se to bude jednou hodit.
"Tak, slečno Chloe, jak se cítíte?" opětuje mi úsměv.
"Nic moc... hodně spím..." vzdychnu.
"To je dobře, že hodně spíte. Potřebujete odpočívat. Každopádně, mám pro vás dobré zprávy," upře zrak do svých černých desek a mlaskne, "váš kolaps byl způsoben očividným rozrušením a nízkým tlakem, což byla příčina i krvácení a ostatních problémů. Po odpočinku by se mělo ale vše uklidnit, dítě je v pořádku, ale po celé těhotenství byste se neměla příliš fyzicky namáhat."
"Takže... dítě žije?" vydechnu překvapeně, už jsem se smířila s jinou skutečností.
Po pokývnutí se ještě dozvím, že si mě tu nechají ještě týden a pak budu moct jít domů. Po tom, co doktor odejde se zvedám. Potřebuju se projít. Opatrně si nazouvám svoje chlupaté bačkory a postavím se. Je to fajn.
Vyjdu na chodbu a až k jejímu konci, kde je velké okno. Světlo! Opírám se o parapet a nechám na svůj obličej dopadat paprsky slunce... Pozoruji projíždějící auta. Vzpomenu si, náhle a zčistajasna na tu teplou letní noc s Alexem, byl to jen čistý úlet, zato nezapomenutelný. Byli jsme v letním kině, já, on, v jeho autě... A najednou si uvědomuji, proč na to vzpomínám zrovna teď, přede mnou projíždí totiž úplně stejné auto, jako má Alex. Proboha, vždyť to je Alexovo auto! Zkoumám lépe řidiče, ale než se mi to podaří, auto už mizí za rohem. Jsem zmatená...
Najednou se někdo dotkne mého ramena.
S leknutím se otočím. "Chloe." dívá se na mně vyděšený Jamie a já na něj strnule zírám. "Ty... jsi znovu omdlela... neměl jsem tě nechat jít... prý... co se stalo... jsi v pořádku... je v pořádku?"
Jeho hlas zní vyděšeně, ale i tak mu neodpovídám a oplácím mu slova ledovým pohledem.
"Strašně moc se omlouvám. Víš, že se Samanthou kamarádím hrozně dlouho... prostě jsem byl z celé té situace nešťastný a ona mi pomáhala... už jsem ti to vysvětloval. Pochop mě. Potřebuju tě. Potřebuješ mně!"
Musela jsem uznat, že má pravdu. Já potřebuju jeho. S brekem se mu svalím do náruče. Má mně pořád rád, i když bez makeupu ležím v nemocnici.
"Dítě je v pořádku, Jamie," šeptám, když se od něj odtrhnu, "já... rozhodla jsem se, že si ho nechám. Ještě před několika hodinama jsem si byla jistá, že půjdu na potrat, ale pak jsem myslela, že jsem o něj přišla... a byl to tak strašnej pocit, víš. Nedokážu ho zabít. Já nevim, peněz mám dost, můžu ho třeba prodat nebo co se to s dětma dělá. Můžu udělat cokoliv, ale nemůžu ho zabít."
"Ty tam vážně nepůjdeš?" zní trochu naštvaně. "Tvoje volba... rozhodl jsem se, že tě podpořím a pomůžu ti, pokud budeš chtít. Ale něco do budoucna ti moc slíbit nemůžu. Jsem mladej, mám plány... chápeš?"
"Chápu." zašeptám a opět se na něj ledově podívám. Pohledem ho probodávám i když se loučí a odchází. Když je chodba prázdná, dávám se taky opatrně do chodu, ale přes slzy skoro nevidím před sebe. Rozhodla jsem se správně.
Ale ne, zase to točení hlavy. Najednou už mám znovu ten pocit, že se neudržím na nohou... ale tentokrát, mně někdo zachytí.
Ten někdo, je Matthias.
"Chloe," ušklíbne se falešně, jen těžko skrývá ustaraný výraz, "chtěl jsem se rozloučit, než pojedu do Paříže," za loket vytáhne moje útlé tělo a obejme mne kolem pasu, "ale že přede mnou budeš omdlívat nadšením, to jsem teda nečekal."